Studenti oddělení rusistiky navštívili výstavu současného ruského umění v Ostravě

Studenti oddělení rusistiky katedry slavistiky navštívili v doprovodu dr. Jelínka a doc. Vorla vernisáž výstavy Měřítka touhy současné ruské umělkyně Iriny Koriny, která proběhla ve středu 10. prosince v 18 hodin ve dvoraně Multifunkční auly Gong v Ostravě. Vernisáž zahájil přední český rusista a kurátor výstavy, doc. Tomáš Glanc, který je zároveň i autorem následující studie přibližující ve stručnosti uměleckou koncepci této výjimečné tvůrčí osobnosti.

Irina Korina, nar. 1977 v Moskvě, vystudovala scénografii na Ruské akademii divadelního umění (GITIS, 1995–2000), studovala také na Valand Academy of Fine Arts ve švédském Göteborgu a na vídeňské Akademii umění. Působí jako scénografka (například v divadle Těatr.doc a v řadě dalších moskevských a sibiřských divadel včetně legendárního Divadla na Tagance), jako výtvarnice pracuje také pro film. Divadlo považuje za důležitý protějšek své volné výtvarné práce, jejímž pilířem je žánr objektu a instalace. Pravidelně vystavuje v Rusku a od roku 2000 i v zahraničí, v roce 2008 získala jednu z nejvýznamnějších ruských cen udělovaných v oblasti současného umění: Innovacija (Inovace). O rok později bylo její dílo představeno v ruském pavilonu na Bienále v Benátkách. V témže roce byla zařazena jako nejmladší autorka do série samostatných výstav v moskevském Muzeu současného umění, které měly sjednocující název Moskva aktual’naja (Moskva aktuální) – pro čtyřpatrovou budovu muzea připravila průřez svými instalacemi. Účastnila se rozsáhlé přehlídky současného umění a jeho vztahu k budoucnosti pod názvem Futurologija (Futurologie) v prestižním výstavním prostoru Garáž v komplexu někdejších Melnikovových autobusových garáží nedaleko moskevského centra – výstavu připravil v roce 2010 francouzský kurátor Herve Mikhailov. V roce 2012 se samostatným výstavním projektem účastnila Roku Ruska ve Francii. Roku 2013 vystavovala v Singapuru. Od 90. let Korina spolupracuje s prestižní moskevskou Galerií XL. V roce 2013 připravila její zakladatelka Lena Selina výstavu nazvanou Něvesomosť (Beztíže) v podstavci legendárního sousoší Dělníka a kolchoznice Věry Muchiny. Samostatné výstavy Iriny Koriny se kromě Moskvy konaly v řadě ruských a západoevropských měst.

Irina Korina je známa jako autorka instalací z banálních, důvěrně známých a sociálně i historicky příznačných materiálů. Tkaniny s květovaným vzorem, kusy pracovních oděvů námezdních sil ze Střední Asie nebo kusy ohrad z post-sovětských stavenišť se v jejím provedení stávají součástí vzpomínek na sovětský život, předmětem touhy po štěstí i prostředkem nápadité kritiky.

Měřítka touhy v PLATO

Na výstavě jedné z nejvýznamnějších představitelek současného ruského umění, Iriny Koriny, uvidí diváci v PLATO ve Vítkovicích až do března 2015 pět výrazných objektů či soch, které ale nejsou z mramoru ani žuly, nýbrž z mnohem prozaičtějších materiálů.

Stojí tu vysoká pseudokonstruktivistická věž nazvaná Roští (poprvé byla realizovaná v moskevském centru Garáž roku 2010), potažená papírem, prorostlá suchými větvemi a prosvícená zevnitř zářivkami.

Dále pravému křídlu někdejšího plynojemu dominuje Strašák (2012), jehož vysoká hlava sestává z drobných kousků ozdobného a zároveň utilitárního voskovaného plátna zvaného rusky „klejonka“. Z těla oblečeného do oranžové pracovní vesty trčí ruce zakončené šálami fanoušků a celý tento „odstrašovač“ všeho cizího stojí na podstavci z plechu, jaký vídáme na staveništích. Dále tu visí podivuhodná ženská postava (Tribuna, 2012), symbolizující národní identitu hlavou z bochníku chleba zahalenou šátkem s lidovými motivy. I její trup sestává z pečiva a industriální „kazatelna“, na které trůní, jako by pocházela z předměstských dílen, kde vám potlučou plechem, co si budete přát.

Tři výrazné kotouče (Infografika, 2014) jsou vizualizací výzkumů veřejného mínění na ožehavá témata. Jednotlivé díly statistických koláčů jsou vyrobeny z měkkých vycpaných látek, připomínajících svými vzory předmět odpovědi, který zároveň činí „hmatatelným“.

Nad tím vším ve výšce visí (nebo letí?) Sputnik (2009), jehož povrch je z utilitárních tkanin a antény z větví.

Interpretace těchto pěti charismatických těles najde návštěvník přímo na stěně galerie. Nejsou to pochopitelně jediné možné výklady vystavených objektů - každý divák do nich v souladu se svými zkušenostmi, názory a se svou obrazotvorností může vkládat další významy, rozvíjející autorčin estetický a myšlenkový impulz.

Kdyby se měly naskicovat roviny, pro vystavená díla příznačné, mohl by návrh obsahovat pět položek:

  • Archaicky religiózní - pro celou tvorbu Iriny Koriny je příznačná otázka zmatené víry a hybridních duchovních horizontů nového postsovětského pohanství a zplanělého křesťanství
  • Archetypálně folklórní - Korina se opakovaně vrací k problematice národní ideje, jejího zhmotnění a její instrumentalizace. Lidovost je u autorky srostlá s kýčovitým populismem, národní motiv s atrapou
  • Materiálně motivickou - autorka zkoumá, z jakých materiálů se utváří naše všednodennost, naše každodenní skutečnost - co najdete na ruských stolech, ohradách a tělech
  • Politicky ideologickou - na výstavě se tematizují aktuální jevy ruské - ale nejen ruské - společenské problematiky, jako je xenofobie, zneužívání výzkumů veřejného mínění a levných (nelegálních) pracovních sil, názorový radikalismus a strach
  • Vědeckou a kosmickou - co se stalo se Sputnikem, ptá se Korina. Ale nemá tím na mysli jen sovětskou mytologií opředenou létající kouli z roku 1957, nýbrž celou sféru sovětské vědy, která slibovala proměnit život na zemi v jakousi rajskou nebo alespoň ráji se blížící existenci.

Pět významových položek, nabízejících různé typy vhledů do díla Iriny Koriny (řadu z nich přibližuje katalog, který je k dispozici v češtině a v angličtině), nepředstavuje žádný návod, nanejvýš inspiraci.

Obrazotvornost Iriny Koriny působí natolik mnohavrstevnatě a významově otevřeně, že je téměř vyloučeno, aby ve vnímavém divákovi nerozechvěla nějakou jeho vlastní, osobní strunu, novou úvahu, jedinečný nápad či aspoň zasutou vzpomínku.

Tomáš Glanc

Slavista, překladatel, kritik, kurátor Tomáš Glanc (1969) patří k předním českým rusistům, byl mj. ředitelem Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK (2000–2003) a ředitelem Českého centra v Moskvě (2005–2007). V posledních letech působil na univerzitách v Brémách, Basileji a na Humboldtově univerzitě v Berlíně. V současnosti je jeho hlavním pracovištěm univerzita v Curychu. Od konce 80. let se zabývá ruskou kulturou a kulturní teorií, obzvlášť současnou literaturou a výtvarným uměním, estetikou avantgardy, literární vědou, sémiotikou, později také ideologií slovanství a problematikou estetiky změněných stavů vědomí. Je autorem knihy Souostroví Rusko / Ikony postsovětské kultury, která vyšla v edici Revolver Revue.

Zdroj: LISTY Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě


Zveřejněno / aktualizováno: 18. 11. 2022