Spiritismus – fenomén nejen slezský

Tento příspěvek přináší chápání biblických textů týkajících se spiritismu a čarodějnictví, především v judaistické tradici. Za použití středověkých i pozdějších rabínských komentářů si všímá toho, jaký postoj tito vykladači k dotyčným biblickým textům zaujímali a jak se k nim exegeti staví dnes.

Příspěvek přibližuje fenomén komunikace s duchy při hledání pokladů, které bylo v 18. a 19. století rozšířené především mezi lidmi na venkově. Na příkladu rukopisu z roku 1757, dochovaného v Jagellonské knihovně v Krakově, představuje tento komplikovaný rituál. Hledač měl nejprve s pomocí různých magických nástrojů lokalizovat místo, kde se poklad nachází, a následně zaklínáním přinutit zemské duchy, aby mu střežené bohatství vydali. Pokladové knihy se často odvolávaly na tradici dávných mágů, samotné úkony ale stavěly především na prvcích katolické zbožnosti – hojně využívaly oficiální modlitby, svěceniny nebo náboženské symboly.

Příspěvek se zamýšlí nad těmito (převážně venkovskými) hledači pokladu jako specifickými předchůdci pozdějšího spiritistického hnutí, přičemž zásadní rozdíl spatřuje v rozdílné motivaci obou skupin. Zatímco spiritisté toužili po vyšším duchovním poznání, venkované přistupovali k magii ryze pragmaticky s vidinou materiálního zisku. Tato hluboce zakořeněná víra, že skrze rituály lze navázat kontakt s nadpřirozenem a ovlivnit tak pozemskou realitu, nicméně vytvořila ideální podhoubí pro rozmach spiritismu v mnoha regionech českých zemí.

Dějiny spiritismu v českých zemích tradičně začínají „první seancí“ Ignaze Etricha v Trutnově v roce 1880. Přestože již existuje několik dokladů o dřívějších seancích v různých místech a kontextech, tento počátek přetrvává jako důležité paradigma, od kterého se odvíjejí dějiny šíření spiritismu z Podkrkonoší do dalších českojazyčných oblastí. Cílem příspěvku je překonat toto paradigma počátku a následného homogenního šíření a nabídnout pracovní teorii, která vychází z kulturních změn 2. poloviny 19. století a mimo jiné vysvětluje výskyty předetrichovských spiritistických/spiritualistických aktivit, případně je schopná určit, které z nich do této kategorie nepatří, byť se aktéři shodně obracejí na duchy. Přístup teoreticky vychází ze zahraniční literatury (Simone Natale, Ann Braude, Diethard Sawicki ad.) a zaměřuje se na analýzu dobových médií s přihlédnutím ke sporým pramenům jiné povahy. Proces prorůstání spiritualismu do oficiálního diskurzu, který začíná rokem 1853 a vrcholí založením spiritistického časopisu v roce 1894, lze sledovat v dobové mediální produkci, která spiritualismus reflektuje. Pro srovnání s konkrétní praxí na konci této doby se zaměřím na lokální časopisy z Jilemnicka z přelomu 80. a 90. let a pozdější spiritistickou produkci. Příspěvek ukáže, že současné teoretické oddělování tzv. nízkého (lidového) a vysokého (městského) spiritismu se zdá přirozené a obhajitelné, avšak při konkrétní aplikaci je zároveň zavádějící a podporuje idealizaci lidové praxe na jedné straně, a přebírání dobově účelových odmítnutí „městské“ (či „německé“) praxe na straně druhé. Překonání tohoto dualismu může vést k rozšíření badatelského pole, které přispěje k pestřejšímu obrazu kulturních dějin přelomu 19. a 20. století.

Moderní spiritismus se od svých počátků v polovině 19. století výrazně spojoval s dětmi a dospívajícími, kteří vystupovali jako prostředníci komunikace se zemřelými. Příspěvek se zaměří na konkrétní podoby jejich médijní praxe a na proces, jímž se z neobvyklých projevů v domácím prostředí stávala uznaná, veřejně předváděná a někdy profesionalizovaná schopnost. Na příkladech sester Foxových, Cory L. V. Scottové, bratrů Davenportových a Florence Cookové představí různé formy dětského médijnictví: komunikaci prostřednictvím klepání, automatické psaní, transovou řeč, léčitelství, kabinetní seance a údajné materializace duchů.

Pozornost bude věnována rodinnému zázemí těchto praktik, úloze dospělých při rozvíjení a veřejném prezentování schopností dítěte i způsobům, jimiž věk média ovlivňoval hodnocení autenticity jeho projevů. Dětská nevinnost, omezené vzdělání a předpokládaná citlivost mohly sloužit jako argument, že sdělované znalosti nebo pozorované jevy přesahují možnosti samotného dítěte. Tytéž okolnosti současně otevíraly prostor pro skeptická vysvětlení založená na sugesci, nácviku, rodinné manipulaci či podvodu.

Příspěvek bude vycházet z religionistické analýzy odborné historické literatury a vybraných publikovaných pramenů. Otázku paranormálního původu popisovaných projevů ponechá stranou a soustředí se na médijnictví jako osvojovanou a sociálně utvářenou praxi, v níž se propojovaly náboženská zkušenost, rodinné vztahy, veřejné vystupování a dobové představy o dětství. Závěrem se příspěvek zaměří na otázku, zda dětství představovalo pouze biografickou okolnost, nebo také významnou součást náboženské autority a věrohodnosti média.

Spiritistické hnutí u nás nebylo pouze volně se šířící duchovní alternativou své doby, ale bylo z velké části organizováno a vedeno. Lze doložit, že společným znakem většiny spiritistických skupin a spolků na území Čech, Moravy, Slezska a Slovenska byla jejich identifikace se vznikajícím československým spiritistickým hnutím. S tím byla také spojena sdílená snaha sjednotit postupně všechny spiritisty u nás. První konkrétní návrh na sjednocení hnutí byl učiněn už koncem 19. století, tedy ještě před vznikem republiky. Už tehdy se však projevovaly rozdílné tendence v jednotlivých skupinách spiritistů. Další vývoj a realizace organizačních celků se pak nesla ve znamení konfliktu mezi pražským centrem a zemským ústředím ve Slezsku a na Moravě. Dlouholetá snaha československých spiritistů směřující k vytvoření společné organizace nebyla naplněna a definitivně skončila nucenou likvidací spolkové činnosti na začátku 50. let 20. století.

V příspěvku představím v naznačené časové ose postup vnitřního formování spiritistického hnutí u nás, rozdílnost představ o jeho teorii a praxi, snahu o formulování programu československých spiritistů a konkrétní návrhy na ustavení společné zastřešující organizace. Kontextuálně bude naznačen také poměr spiritismu k některým ostatním současně působícím duševědným spolkům u nás. Zvláštní pozornost či držená linka bude v rekonstrukci těchto souvislostí věnována pozici radvanického spolku Bratrství v kontextu Slezska a také roli Slezska jako zemského ústředí v kontextu celorepublikového hnutí.

Spirytyzm z Zagłębia Ostrawsko-Karwińskiego szybko rozprzestrzenił się na cały Śląsk Cieszyński docierając w Beskidy (do Bystrzycy, Nydku i Wisły) na początku XX wieku. Pierwsze wystąpienia z Kościoła Ewangelicko-Augsburskiego na terenie Wisły odnotowano w kronice parafialnej w 1910 roku. Jednak dopiero na początku lat 30. XX wieku powstała tu osada ezoteryków na Jarzębatej. Jej twórcami byli uchodźcy zza Olzy, który po 1920 roku przenieśli się do Polski, a którzy wcześniej mieli kontakty ze spirytystami z okolic Ostrawy. Pierwsze dwa budynki wznieśli Pilchowie (Jan Pilch z żoną, jasnowidzącą Agnieszką Pilchową z domu Wysocką, primo voto Kurletto, pochodzącą z Poręby) oraz Chobotowie (Józef Chobot z Łazów koło Orłowej z żoną, tłumaczką Kazimierą Chobotową). Z czasem powstawały kolejne budynki, utworzony został silny ośrodek wydawniczy, nigdy nie wzniesiono jednak spirytystycznego zboru. Celem referatu będzie przedstawienie rozwoju wiślańskiego ośrodka i zmian w nim zachodzących w odniesieniu do starszego i prężnie działającego zboru spirytystów w Radwanicach. Zasadnicze zadanie, jakie stawia sobie autorka, to wskazanie powiazań i paralel oraz różnic pomiędzy spirytystami z Zagłębia Ostrawsko-Karwińskiego (zwłaszcza z Radwanic) a grupą ezoteryczną z Wisły.

Příspěvek se zaměří na vztah mezi spiritismem a nacionalismem v prostředí ezoterických spolků působících na Ostravsku a Těšínsku na počátku 20. století. Zkoumá, jak se spiritistické a další ezoterické skupiny podílely na formování národního vědomí v regionu charakteristickém výraznou jazykovou, kulturní a etnickou pluralitou. Zvláštní pozornost je věnována tomu, jak spolková činnost reflektovala napětí mezi českým, polským a německým obyvatelstvem v období sílících nacionalizačních procesů. Referát analyzuje, zda ezoterické ideje sloužily jako prostředek překonávání národních hranic, nebo naopak přispívaly k jejich upevňování. Důraz je kladen na veřejné přednášky, tiskoviny, členskou základnu a rituální praxi jednotlivých spolků. Výzkum vychází z archivních materiálů, dobového tisku a spolkové dokumentace. Sleduje rovněž propojení spiritistického prostředí s širšími sociálními a politickými proměnami regionu. Ostravsko a Těšínsko jsou v tomto ohledu chápány jako specifický prostor, kde se modernizační procesy prolínaly s národnostní mobilizací. Referát usiluje o hlubší pochopení role ezoterických hnutí v utváření kolektivních identit. Současně přispívá k širší debatě o vztahu spirituality, politiky a národní příslušnosti ve střední Evropě.

Tanvaldsko je kraj se silnou spiritistickou tradicí. Z dobových spiritistických písemností je dokonce patrné, že zde byl založen vůbec první veřejný spiritistický spolek u nás, a to spolek „Pravda“ pro Plavy a okolí (1896). Z místní duchovní líhně vzešlo i několik pozoruhodných kreslících medií, jako byl například František Šída z Velkých Hamrů, Robert Böhm ze Šumburku–Tannwaldu, či přespolní Adda Ducháčová ze Železného Brodu. „Undergroundová“ činnost menších kroužků zde nebyla ničím zcela ojedinělým ještě v 70. letech minulého století. Přesto, že se tento fenomén z místní paměti téměř úplně vytratil, dá se s určitou opatrností předpokládat, že zde v nějaké formě působí dodnes.

Psychoskop Tannenwald vychází z předpokladu, že medijní tvorba může sloužit jako předobraz filmové předlohy, jako medium uchovávající v sobě důležitá sdělení ducha místa, portál k archetypální paměti krajiny.

Tato práce se zaměřuje na české písně o spiritualismu (cca 1880–1930) a vychází z širšího předpokladu, že píseň a kolektivní zpěv byly nedílnou součástí spiritualistického hnutí obecně. Tvrdí, že zvukové a smyslové poznání hrály ústřední roli ve spiritualistické praxi a že zpěv doprovázel seance, rituální shromáždění, pohřební praktiky a pravděpodobně i formy soukromé zbožnosti. V českém kontextu spiritualistické komunity často organizovaly sbory a hudební setkání, což naznačuje, že vokální projev fungoval jako důležitý prostředek jak náboženské zkušenosti, tak sociální soudržnosti.

Studie zasazuje spiritualistickou písňovou kulturu do širších tradic posvátné a lidové písně. Ačkoli se spiritualistické hymny a soudobé sborníkové písně výrazně lišily z estetického hlediska – spiritualistické texty často používaly vznešenější styl, poetický jazyk a specifické motivy, jako jsou květiny nebo kosmické symboly – nicméně sdílely důležité strukturální rysy. Nejvýraznější je, že obě tradice se opíraly o kontrafaktum, praxi ukládání nových textů do známých melodií, což usnadňovalo zapamatování a formovalo význam prostřednictvím již existujících hudebních asociací.

Příspěvek dále zkoumá jak zbožné písně publikované v spiritualistických zpěvnících a periodikách, tak satirické či polemické sešity, které zachycovaly spiritualismus a jeho praktikující. Ukazuje, že i přes svou ideovou opozici oba repertoáry fungovaly ve sdílené hudební a tiskové kultuře, v níž byly uplatňovány podobné kompoziční strategie a diseminační postupy.

Príspevok skúma literárne zobrazenie spiritizmu a médií v stredoeurópskej próze prvej polovice 20. . storočia v rámci komunikácie s duchmi a posmrtným životom. V literatúre obdobia sa rýsujú dve tendencie: distancovaný, skeptický postoj (často satirický či odhaľujúci) a mystický prístup, ktorý prijíma existenciu posmrtného života a možnosť kontaktu s ním. Tento druhý – ťažisko príspevku – sa formoval v kontexte sekularizácie, prehodnocovania tradičnej religiozity a okultných prúdov (teozofia, hypnotizmus, kardecizmus) a súvisel aj so spracovaním strát po vojnách a revolúciách.

Kriticko-satirickú líniu reprezentuje novela Józefa Tyszkiewicza Seans (1929), ktorá zobrazuje trpké vyústenie meštianskej módy vyvolávania duchov. V českej literatúre cyklus Antala Staška Blouznivci našich hor (1896) predstavuje ľudový spiritizmus Krkonoš s realistickým odstupom ako „nové náboženstvo“ chudobných horálov – naivnú reinterpretáciu kardecovského spiritizmu. Podobný realisticko-ironický a zároveň mysticko-kriminálny rámec dávajú poviedky Karla Sezimu V soumraku srdcí (1913) a Jaroslava Havlíčka Duch soudce Pauknera (1927), v ktorých malomestský spiritistický krúžok a médium ilustrujú prelínanie prirodzeného a nadprirodzeného. V maďarskej literatúre sa v románe Dezsőa Kosztolányiho Édes Anna (1926) seansy stávajú prostriedkom spracovania smútku a psychologickej charakteristiky izolovanej postavy, pričom sa dotýkajú otázok života a smrti, hmoty a ducha. Vo Frigyesovi Karinthym sa mieša skepsa s vnímavosťou voči zázraku (napr. Mennyei Riport, 1937; Kötéltánc, 1923). Gustav Meyrink v Das  grüne Gesicht (1916) zobrazuje spiritizmus kriticky ako podvod alebo nebezpečnú scestnú cestu, na rozdiel od hlbších mystických snáh.

Mystický postoj je výrazný najmä v poľskej literatúre. Už v generácii Młodej Polsky bol záujem o okultizmus značný. Román Władysława Reymonta Wampir (1911) čerpá z londýnskych spiritistických zážitkov a prostredníctvom seansu a Miss Daisy zobrazuje krízu identity a fragmentáciu osobnosti. Vo Witolda Gombrowicza Opętani (1939) sú prízraky zobrazené autenticky, pričom médium Hińcz usmerňuje k nadprirodnému vysvetleniu, kým nenastane nečakaný racionálny zvrat. V Antoniho Langeho Mirande (1924) je titulná hrdinka médium schopné materializovať duchov; román predstavuje spoločnosť, v ktorej sa komunikácia s posmrtným životom stáva súčasťou duchovného zdokonaľovania. V tvorbe Márie Horskej-Szpyrkównej (Człowiek, który zwariował, 1924; Ciała zmartwychwstanie, 1937) dominujú mediálne a metapsychické témy.

Príspevok porovnávacím skúmaním týchto tendencií ukazuje, ako literárne zobrazenie spiritizmu formovalo v stredoeurópskej próze otázky života a smrti, hmoty a ducha, ľudských vzťahov a spoločenskej hierarchie.

Příspěvek se zaměřuje na materiálový průzkum, analýzu a vzájemnou komparaci básnických textů publikovaných v klíčovém spiritistickém periodiku Posel záhrobní, vydávaném v Nové Pace Karlem Sezemským v letech 1900–1940. Tyto básně byly zpravidla zařazovány jako úvodní texty na titulní strany jednotlivých čísel periodika, přičemž u nich lze předpokládat zejména agitační, upevňující, meditativní či konsolační funkci. Nalezneme mezi nimi však také řadu básní výslovně uvozených jako „medijní“, tedy vzniklých formou automatického psaní rukou osob obdařených tzv. mediumitou. Cílem příspěvku je popsat tento pestrý korpus textů z hlediska stylu, užitých formálních básnických prostředků, obraznosti a tematického registru, dále poukázat na podobnosti a společné motivy, vyvodit z nich tematické kategorie a nakonec se pokusit na základě získaných poznatků také o rozlišení kategorií podle funkční povahy produkce. Sledováno bude rovněž personální složení přispěvatelů z řad regionálních autorů či kmenových redaktorů a případné proměny této autorské základny v čase. V závěrečné fázi budou tyto časopisecké texty komparovány s medijní poezií publikovanou v knižním výboru Karla Sezemského Spiritické písně původu medijního s cílem identifikovat formální či obsahové podobnosti a odlišnosti mezi vědomou autorskou tvorbou a texty prezentovanými jako výsledky automatického psaní médií. Příspěvek tak skrze deskriptivní a funkční analýzu nabídne typologický přehled literárního materiálu reflektujícího dobové duchovní sebepojetí spiritistické komunity.

Dva čeští prozaici různých generací a zdánlivě též rozdílných poetik – Ota Filip (1930–2018) a Petr Stančík (nar. 1968) – nabízejí každý ve svém románu (jmenovitě viz níže) podobně komponovanou kombinaci líčení hrdinova životního osudu a paralelně rozvíjeného historického obrazu tzv. moderních dějin (i když každý z nich tak činí v trochu jiném časovém a pro. storovém záběru). Oba autoři přitom do autentických historických kulis uvádějí protagonisty, jejichž život je nevyhnutelně a fatálně poznamenáván nejen dějinnými událostmi, ale také paranormálními schopnostmi, jimiž zjevně – byť možná překvapivě – disponují; kromě toho do realistického rámce jejich fikčních světů regulérně vstupují též další iracionální fenomény (mj. komunikace se záhrobními entitami). Náš příspěvek se pokusí právě tyto paranormální motivy v románu Oty Filipa Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy z roku 1974 a románu Petra Stančíka Andělí vejce z roku 2016 analyzovat a porovnávat, zaměříme se přitom hlavně na jejich modální aspekt (fantasknost, grotesknost, ironičnost apod.) a jejich funkci ve vztahu ke koncepcím dějin, které oba uvedené romány v pozadí pozoruhodných příběhů prezentují.

Romány Oběti strojů a Ocúny hald Jana O. Bora jsou specifickými a svéráznými obrazy meziválečné Ostravy 20. a 30. let s přesahy k první světové válce. V příspěvku představíme, jak Bor v těchto románech zobrazuje společnost od vyšších vrstev přes dělnictvo až po obyvatele hald perspektivou spiritistických světonázorů a jeho „vědeckých“ a etických disciplín. Bor totiž není tradičně zařazován do beletrie spiritismu, protože spiritistické impulsy jsou méně bombastičtějšími a nenápadnými tématy než vlastní témata uvedených knih, nicméně jednak byl dobově takto vnímán (explicitní označení Bora jako spiritisty v Poslu záhrobním), jednak se v uvedených knihách objevují typické odkazy ke spiritismu – jasnovidectví, frenologické popisy postav, odpor k alkoholu a kritika kapitalismu. Vzhledem k uvedenému spiritistickému charakteru a rovněž vzhledem ke svérázu Borových knih jde o velmi zajímavý příspěvek k historii spiritistické beletrie.

Již v 50. letech 19. století začal spiritismus experimentovat výtvarným uměním coby nástrojem záznamu poselství vyvolávaných duchů. Anna Mary Howitt, Elizabeth Wilkinson či Georgiana Houghton publikovaly řadu kreseb a maleb, jež dle jejich slov byly produktem bytostí, s nimiž byly v medijním kontaktu. Howitt přitom pro popis svých medijních výtvorů použila výrazu „automatické kresby“ (automatic drawing). Automatická kresba našla později uplatnění i v prostředí britské magie. Klíčovým formulátorem teorie a praxe automatické kresby jako magické techniky byl londýnský umělec a mág Austin Osman Spare (1886–1956). Ovlivněn rodící se Thelémou, západními interpretacemi indických nedualistických nauk a soudobými psychologickými teoriemi, Spare postuloval existenci „Kia“, neforemného jáství mimo dualitu subjektu a objektu, z nějž povstává veškerý manifestovaný svět. Pro Sparea hmotné individuum („Zos“) zažívá od Kia odcizení, sjednocení Zos s Kia však představuje ultimátní vyčerpání tužeb, rozkoš a svobodu. Jelikož Kia je zdrojem lidské subjektivity, kontakt s Kia je dle Sparea kontaktem s nevědomými oblastmi vlastního já a umožňuje naplnění různých tužeb mága. Ve Spareově stěžejním díle The Book of Pleasure (Self-Love): The Psychology of Ecstasy (1913) vystupuje jako jedna z technik střetnutí s nevědomím a realizace přání právě automatická kresba, s níž byl Spare seznámen skrze londýnskou uměleckou scénu a obecné kulturní povědomí o spiritismu. Prezentace ukáže, jak Spare v The Book of Pleasure a drobnějších textech transformoval ideový rámec spiritistické automatické kresby a přetavil ji do nástroje psychologického průzkumu, naplnění tužeb a unifikace s ultimátním neduálním jástvím. Závěr nastíní recepci Spareovy konceptualizace automatické kresby v prostředí současné chaosmagie.

Příspěvek se zabývá současnou analogovou fotografií jako prostředkem vizualizace a zprostředkování neviditelného se zaměřením na tvorbu lotyšské umělkyně Agate Tūny. Vychází z konceptu vizuální epistemologie a zasazuje její práci do kontextu spiritismu, spiritistické fotografie přelomu 19. a 20. století, teosofie a psychického výzkumu. Pozornost je věnována zejména snahám zachytit a zpřístupnit neviditelné skutečnosti prostřednictvím technických obrazů, které byly charakteristické jak pro spiritistické médium fotografie, tak pro vizuální kulturu moderního okultismu.

Zatímco spiritistická fotografie usilovala o zachycení přítomnosti duchů a teosofická vizuální kultura se snažila systematicky zobrazovat a kategorizovat nehmotné bytosti, myšlenkové formy či astrální entity, Tūna tyto historické impulzy přetváří prostřednictvím experimentálních analogových fotografických procesů. Nezobrazuje duchovní entity jako stabilní a jednoznačně identifikovatelné objekty, ale chápe fotografii samotnou jako aktivního prostředníka mezi viditelným a neviditelným světem.

Pomocí chemigramů, vícenásobných expozic a fyzických zásahů do filmového materiálu vytváří obrazy, které evokují přítomnost stop, otisků a spektrálních jevů. Fotografie zde vystupuje jako médium v dvojím významu slova: jako technický obrazový prostředek i jako prostředník komunikace s tím, co uniká běžné percepci. V návaznosti na koncept hauntologie Jacquese Derridy jsou fotografické obrazy interpretovány jako místa setkávání minulosti, přítomnosti a potenciálních budoucností.

Příspěvek ukazuje, že Tūnina tvorba aktualizuje základní otázky spiritistické tradice v současném umění: jak lze vizualizovat neviditelné, jakou roli hrají média při zprostředkování zkušenosti s nehmotným a jak se proměňují představy o duchovní přítomnosti v době technologických obrazů. Fotografie se zde stává nástrojem, který propojuje dokumentaci, experiment, rituál i spekulaci.

Jak v knize Elektro-fotografické imaginárno upozorňuje Martin Charvát, „spiritismus používá pojmy – médium, kanál, komunikace – které volně zapluly do teoretického i běžného uvažování o povaze přenosu myšlenek a informací“. Není pak bez zajímavosti, že z oné triády zde lze nad slovem „médium“ uvažovat v souvislosti s přinejmenším dvěma rozličnými, přesto však spřízněnými fenomény. Jednak totiž známe spiritistická média lidská, tj. osoby údajně schopné zapříst rozhovory se zásvětím, zároveň též spiritistická média umělecká, tedy četné „spirit fotografie“ či „spirituální telegrafy“, jež měly rovněž sloužit pro potřeby zviditelňování či zprostředkování záhrobních jevů.

O sémantické blízkosti daného druhu lze uvažovat také v kontextu filmového umění, a sice ve vztahu ke slovesu „vyvolávat“ – někdo vyvolává (fotochemické) filmy, jiný nadpřirozené bytosti. Experimentální umělec Martin Ježek jako by se pak v rámci konceptu svého snímku Satan mezi námi (2023) pokoušel o obojí. Toto na analogový materiál natočené dílo totiž představuje unikátní pokus o aktualizaci oné představy uměleckého média coby zprostředkovatele komunikace se světem, jenž překračuje předmětnou realitu. V textech, kterými autor ozřejmuje konceptuální východiska svého díla, tak čteme kupříkladu o snaze nalézt během natáčení filmu „astrální tělo“ či pochopit „podstatu anorganické temnoty“.

Dodejme, že ono natáčení pak probíhalo v těsném kontaktu s natáčením filmu Arvéd (2022) Vojtěcha Maška, kterýž snímek pojednává o hermetikovi Jiřím Arvédu Smíchovském. Právě v ateliérech a plenérech, kde toto dílo vznikalo, tedy Ježek paraziticky pořídil valnou část záběrů pro svůj filmový experiment. Vlivem zvolených stylistických postupů, jež vizualitě jednotlivých záběrů záměrně dodávají přízračný nádech, proto Satan mezi námi tvoří jakéhosi spektrálního a nenarativního dvojníka filmu Arvéd. Ve svém příspěvku se pak pokusím tyto Ježkovy konceptuální i tvůrčí tendence sledovat na pozadí teoretických úvah o médiích a spiritismu.

Prezentace si klade za cíl identifikovat a analyzovat nedávný prudký nárůst tzv. „grief tech“ a „grief botů“ – nástrojů umělé inteligence používaných k „vyvolání“ obrazů zesnulých blízkých. Digitální nástroje umělé inteligence, jako je SeanceAI nebo Eternos AI, umožňují integraci obrazu, hlasu a řeči zesnulých příbuzných a blízkých (nebo vlastně kohokoli) do personalizovaného chatbota. Etické a psychologické důsledky takového technologického řešení pro proces truchlení však byly zpochybněny.

V konkrétní případové studii byly tyto technologie široce využívány (jak k nabízení útěchy, tak ke generování zisku) v kontextu probíhající rusko-ukrajinské války. Tento nedávný fenomén nachází svůj precedens v zdokumentovaném nárůstu popularity spiritistických a spiritualistických seancí během a po první světové válce – například v klasickém díle Raymond aneb Život po smrti (1916), které napsal a sestavil David Lodge ze Společnosti pro psychický výzkum.

Pokračující vzestup grief-technologií pro zárutek v současné době zkoumají datoví vědci a etici na různých vysokých školách – zejména na Utrechtské univerzitě (Dr. Laura Karreman, Hanan de Sain), University of Virginia (Renée Cummings) nebo Cambridgeské univerzitě (Tomasz Hollanek a Katarzyna Nowaczyk-Basińska) – a prezentace a článek budou čerpat z této rozvíjející se oblasti znalostí, aby zarámovaly formální aspekty takové praxe. Prezentace a článek prozkoumají rozvíjející se svět technologií pro zármutek jako moderní inkarnaci truchlící praxe spiritistické/spiritualistické seance.

Od neosobní digitalizace k autentickému médiu. Duchové vystoupí prostřednictvím falešných, domnělých i pravých medií v několika vybraných scénách z ikonických děl z období zlatého věku kinematografie a posléze se přeneseme k módu dehonestace spiritismu v socialistické kinematografii z období vynuceného pozastavení veřejné spiritistické praxe v 50. letech 20. století, tedy éry, kdy byla komunistickými úřady oficiálně ukončena činnost místního spolku Bratrství z Radvanic. Nastala sice doba „temna“, ale duchové ovládli stříbrné plátno i v době komunistické, fakticky z něj nikdy nesestoupili. Trvání: cca 90 minut. Pro citlivé povahy budiž výstraha před přítomnosti stroboskopických efektů a psychedelických scén.

Bestie spiritismu opět mezi námi. Improvizovaná „výstava jednoho dne“ v bývalém konferenčním sále Spiritistického domu po sto letech na téma spiritistického a okultního tištěného materiálu, zejména knih reprezentujících českou duchařskou tradici v literatuře, včetně zdomácnělých překladů z cizích řečí. Od motivu Černé dámy až po Bílou paní, za účasti černé magie, Heleny P. Blavatské, hraběte Drákuly, Sira Arthura Conana Doylea, Sira Bulwera-Lyttona, Camille Flammariona, F. M. Crawforda, Josefa Váchala, Josefa Šimánka, Františka Barana, Spiritistické revue z Radvanic a dalších vybraných artefaktů ze soukromé sbírky. Výstava bude zahájena v dopoledních hodinách a večer po skončení programu doprovozena komentovaným výkladem.