Rozhovor s PhDr. Martinou Hřebíčkovou, DSc. - O struktuře osobnosti...

Ve středu 27. února 2013 v aule PdF OU uspořádala katedra psychologie v rámci cyklu “In­spira­tivní osobnosti současné psychologie„ další setkání, tentokrát s  PhDr. Martinou Hře­bíčkovou, DSc. Tato významná česká psycholožka je v současné době vedoucí vědeckou pra­covnicí Psychologického ústavu Akademie věd České republiky. Dlouhodobě se věnuje pře­devším zkou­mání struktury osobnosti a těžištěm jejího zájmu je pětifaktorový model osob­nosti. Zabývá se také diagnostikou osobnosti, sociální percepcí a stereo­typy. Publikuje od­borné studie v domácích a zahraničních časopisech a patří k nejcitovanějším českým vý­zkumníkům v oboru psychologie. V odborné databázi ISI Web of Knowledge je pod jejím jménem uvedeno 51 odkazů, které byly 655krát citovány (bez autoci­tací), h – index = 10. V roce 2009 získala vědecký titul DSc. (doktor věd) udělovaný Akade­mií věd České re­publiky za závažné a originální práce důležité pro roz­voj bádání. Mimo jiné je také autorkou knihy Pětifaktorový model v psychologii osobnosti. Přístupy, diagnostika, uplatnění. Praha: Grada, 2011. Při této příležitosti jsem ji položil několik otázek.

Martino, mohla bys, prosím, v krátkosti čtenářům Listů FF OU vysvětlit, co je podstatou pří­stupu, který se v současné psychologii nazývá jako tzv. Velká pětka neboli Big Five?

Psychologové se dlouhou dobu přeli, kolik a které vlastnosti jsou pro charakterizování osob­nosti podstatné. Příznivci pětifaktorového modelu se domnívají, že správnou odpověď již na­šli. Při jejím hledání vycházeli z předpokladu, že všechny důležité vlastnosti jsou zachyceny v jazyce. Čím jsou jednotlivé vlastnosti významnější, tím častěji se uplatňují v každodenní komunikaci a jsou nejčastěji vyjádřeny přídavnými jmény, která můžeme najít ve slovnících. Proto je přístup také někdy označován jako lexikální. Ve všech lexikálních studiích je prvním úkolem sestavit co nejúplnější seznam vlastností, které se v dalších fázích za účasti většího počtu posuzovatelů redukují, tak, abychom vyselektovali relativně trvalé vlastnosti osobnosti, tzv. dispoziční deskriptory. Avšak ani v této fázi projektu nelze obsáhlý výčet dispozičních deskriptorů smysluplně interpretovat. Další redukcí je třeba zjistit, zda vybraný soubor dispo­zičních deskriptorů netvoří nějakou jednodušší strukturu. Vhodným nástrojem pro řešení to­hoto úkolu je statistická metoda – faktorová analýza. Získaný seznam několika set dispozič­ních deskriptorů se předloží několika stům respondentů, jejichž úkolem je na číselné stupnici zaznamenat, do jaké míry je každá z uvedených vlastností vystihuje. Na základě takto prove­deného sebehodnocení pak faktorová analýza redukuje proměnné (v našem případě dispoziční přídavná jména) tak, že vlastnosti seskupí do určitého počtu faktorů. Je pozoruhodné, že v různých jazycích včetně češtiny se dispoziční přídavná jména seskupí do pěti významných faktorů, jejichž obsah lze shodně interpretovat a pro jejichž označení se vžilo pojmenování velká pětka (Big Five).

Jak si čtenáři Listů FF OU mohou představit konkrétní využití tohoto přístupu v psychologické praxi?

Paralelně s lexikálními výzkumy osobnosti začali Paul Costa a Robert McCraee pracovat na vývoji metod, které by charakteristiky obsažené v pětifaktorovém modelu spolehlivě měřily. Nejužívanějšími metodami jsou jejich NEO inventáře, které byly přeloženy také do češtiny. Vydavatelství Hogrefe Testcentrum vydalo dva NEO inventáře pro diagnostikování charakte­ristik obsažených v pětifaktorovém modelu. Jedná se o NEO pětifaktorový osobnostní inven­tář (NEO-FFI) a rozsáhlejší NEO osobnostní inventář (NEO-PI-R). Obě metody se používají nejen ve výzkumech, ale také v psychodiagnostice, např. v pracovní psychologii v rámci vý­běrových řízení na různé pozice.

Vím, že jsi před nedávnem jsi ukončila výzkum, ve kterém jsi pomocí tzv. Velké pětky zkou­mala národní stereotypy, na kterém jako respondenti participovali i studenti Ostravské uni­verzity. Bylo z hlediska jeho výsledků něco, co Tě osobně překvapilo?

Výzkumný projekt, který jsme v poslední době řešili, se zabýval mimo jiné přesností národ­ních stereotypů. Na základě charakteristik pětifaktorového modelu posuzovali respondenti pěti středoevropských zemí svého typického představitele (národní autostereotyp) a typické představitele sousedních zemí (národní heterostereotyp). Posouzení národních autostereotypů a heterostereotypů jsme pak porovnávali s tím, jak se posuzují reální lidé v daných zemích. V rámci tohoto projektu jsme zkoumali také konzistenci národních stereotypů. Zajímalo nás, zda národní autostereotypy a heterostereopy posuzují lidé v různých částech ČR obdobně. Zjistily jsme, že studenti OU posuzují typického Poláka jinak, než vysokoškoláci z jiných částí ČR. Přisuzují jim více pozitivních vlastností. Svoji úlohu zde pravděpodobně sehrávají intenzivnější kontakty s Poláky. Zajímavé je ale to, že v jiných příhraničních oblastech jsme podobnou inkonzistenci nezaznamenali. Při posuzování heterostereotypu Němců, Rakušanů i Slováků nehraje roli, zda respondenti pocházejí z příhraničních oblastí či nikoliv. Při posuzo­vání těchto národních heterostereotypů se respondenti, pocházející z různých částí ČR, sho­dují.

Mohla bys v souvislosti s přístupem Velké pětky charakterizovat cíle Tvého současného vý­zkumu?

Charakteristiky obsažené v pětifaktorovém modelu budu používat i v dalším výzkumném projektu, na kterém právě začínám pracovat. Hodlám oslovit mladé Vietnamce a sledovat, zda se jejich osobností vlastnosti podílejí na tom, jak se jim daří integrovat do české společnosti.

Býváš účastníkem skutečně prestižních mezinárodních psychologických konferencí. Jaké po­stavení má podle Tvého názoru česká a slovenská psychologie ve světě?

Nebudeme si nic nalhávat. Naše postavení ve světě je okrajové, zanedbatelné.

Děkuji Ti za rozhovor.

Zdeněk Mlčák