OU > O univerzitě > Struktura univerzity > Fakulty a ústavy > Filozofická fakulta > O fakultě > Aktuality

Ostravská univerzita

  • Obrázek

Přednášet na vysoké škole byl můj sen

Na splnění svého snu musela prof. Nina Pavelčíková čekat dlouhých třicet let. Letos v dubnu slaví osmdesátiny. Zažila válku, kolektivizaci, bezpráví, nadšení šedesátých let, normalizaci... V roce 1995 nastoupila na ostravskou katedru historie, kde aktivně působí dodnes. V letošním roce vydá Filozofická fakulta knižně její paměti. Můžeme se těšit na poutavé vyprávění plné vtipných příhod a vzpomínek s reflexí profesionálního historika.


Jaké bylo učit v padesátých letech dějepis?

Velice záhy jsem zjistila, že dějepis nemohu učit tak, jak bych si představovala. Některá témata byla během padesátých let tabuizovaná do té míry, že se o nich vůbec nemluvilo. Dějiny Československa se například přednášely jako dějiny KSČ. Už během studia bylo velice obtížné dostat se k nějaké relevantní literatuře, ale až jako učitelka na základní škole jsem plně pochopila, že nejsem schopná pokračovat ve výuce dějepisu, protože už v té době jsem byla silně protikomunisticky založená.

Kolektivní nadšení padesátých let vás minulo?

Během své poměrně divoké puberty jsem byla nadšenou komunistkou, což byla spíše taková opozice vůči rodičům, ale velice rychle jsem vystřízlivěla. Poměrně intenzivně jsem prožila poslední etapu kolektivizace na vesnicích, což mě velmi zasáhlo. Byla jsem svědkem strašného chování vůči rolníkům, to v mých očích vyvrcholilo v roce 58, kdy jsem byla doslova zhnusena. Nedokázala jsem vůbec vyučovat dělnické hnutí, takže jsem výklad ukončila někdy na začátku 19. století a některým dějinným etapám jsem se záměrně zcela vyhýbala. Dlouhodobě bych si to ale nemohla dovolit. Velice jsem proto uvítala, když mi krajan z Lipova Bedřich Čerešňák, který v Brně vyučoval na katedře historie, navrhl, abych se přihlásila do konkurzu na místo historika do Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně (tehdy Gottwaldova). Věděla jsem, že se jako historik v muzeu mohu realizovat, proto jsem uvítala, když mě přijali. V muzeu jsem pak působila od roku 63 do roku 66 a velmi ráda na to období vzpomínám.

Tam začala ta skutečná práce historika?

V muzeu mě velmi ovlivnil Josef Přikryl, už v té době se zabýval orální historií, o které se ještě moc nemluvilo. On mě naučil pracovat s historickými prameny a práce v muzeu se pro mě stala tou pravou školou, ačkoli v té době jsem už dálkově studovala historii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykově univerzitě) v Brně. U dálkového studia se tolik neřešil můj původ, bylo pro mě jednodušší se tam dostat. Josef Přikryl mě opravdu hodně naučil a také mě ovlivnil při volbě tématu mé diplomové práce, což bylo Odboj na Zlínsku v letech 1938 – 1941. On sám se zabýval mimo jiné partyzánským hnutím v Beskydech a na Zlínsku, měl velmi zajímavé názory a přístupy. Později mě kolegové z muzea přesvědčili, ať se ucházím o místo historika ve Slezském ústavu v Opavě, kde jsem uspěla a zabývala se obdobím druhé světové války.

V sedmdesátých letech jste ale ústav musela nedobrovolně opustit. Proč?

V roce 1968 jsem měla těsně před obhajobou kandidatury věd, splnila jsem všechny zkoušky a napsala i kandidátskou práci. Jenže obhajoby prací byly po 21. srpnu pozastaveny. Po roce 68 mě vyloučili z KSČ a při následných prověrkách v roce 70 jsem uvedla, že nesouhlasím se „vstupem“ vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Nakonec jsem přišla o práci a byla nějakou dobu nezaměstnaná. Nesměla jsem publikovat a novou smlouvu se mnou neuzavřeli. Po mateřské jsem si sama sehnala práci v Sigmě Opava.

Přemýšlíte někdy nad tím, jak by se váš život ubíral, kdybyste mohla pokračovat ve své práci?

Mým cílem a životním snem bylo přednášet na vysoké škole. Měla jsem kontakty na Ostravu a Milana Myšku. Snažila jsem se dostat do Ostravy na Pedagogický institut, ale nakonec kvůli politickým postojům vyhodili i Milana Myšku, takže tím jsem přišla i já o možnost nastoupit na pozici vysokoškolského pedagoga.

Říkáte, že učit na vysoké škole byl váš sen. Dalo by se říct, že po roce 90 jste si sen splnila? Naplnila ta práce vaše očekávání, nepřišlo nějaké zklamání?

Určitě naplnila a obohatila na nejvyšší míru, jakou si lze představit. Samozřejmě, že jsou dílčí zkušenosti, které nejsou úplně příjemné, ale jsou to spíše drobnosti. Jsem bytostný optimista, takže tyhle věci jsem vždy přešla. Čeho si nesmírně považuji a myslím, že mám na tom také jistou zásluhu a dobrý pocit, že v těch 10 letech působení v čele katedry se mi dařilo udržovat dobré vztahy mezi lidmi. Za celou dobu nedošlo na pracovišti k žádnému vážnějšímu konfliktu, k ničemu, co by narušilo harmonii, a to přesto, že jsme zde na katedře velmi rozdílné osobnosti.

Bohužel ale vnímám zhoršující se úroveň studentů i zájem o studium z jejich strany, ale možná je to jenom náš dojem. Neprojevují zájem o některé předměty, které v devadesátých letech byly na vrcholu, jako jsou třeba národnostní otázky, romská problematika a další.

Nejsou tato témata vnímána jako vytěžená?

V historii nikdy není žádné téma vytěžené, to neexistuje. Dnes vychází tolik literatury, že to už snad ani nelze všechno sledovat. Pořád se objevují nové a nové prameny, přístupy, historiografie se v posledních deseti letech proměňuje. Sledujeme, že se názor na nejnovější dějiny posouvá, probíhá intenzivní výzkum o pojetí dějin komunistické diktatury. Jak vnímala česká společnost diktaturu a jak se její postoj ke komunismu během let proměňoval. Například v době kolem února 48 byla česká společnost výrazně prokomunistická, ačkoli je dnes těžké říct, jaká byla vlastně realita. Výzkumy z té doby neexistují nebo jsou značně zkreslené ideologií. Mnozí lidé k ní měli třeba ambivalentní vztah, možná ze strachu neprojevovali výraznější nesouhlas. V letech normalizace česká společnost zlhostejněla, politický život ji přestal zajímat. Režim v zásadě poskytoval poměrně slušnou životní úroveň a možnosti srovnání se Západem byly velmi omezené. Dodnes přednáším totalitní režimy a jako součást přednášky dávám studentům za úkol, aby se zeptali svých rodičů a prarodičů na vzpomínky z doby před rokem 89 a získali také jiný pohled a slyšeli jiný výklad, než je ten můj akademický. Od studentů mám mnoho výstupů, které potvrzují, že rejstřík postojů vůči režimu je mnohem pestřejší než tvrdí tzv. revizionisté. Já osobně jim vytýkám, že málo využívají možnosti orální historie. Pamětníci sice nenabídnou data, ale přiblíží prožitky dobových událostí, která formují člověka a utváří jeho postoj. Paměť může mnohé zkreslovat, ale téměř každá vzpomínka má jakési racionální jádro.

Zabýváte se dějinami druhé poloviny 20. století. Čím si vysvětlujte to „ochlazení“ společnosti vůči režimu v sedmdesátých a osmdesátých letech?

Tuto otázku mi redaktoři poměrně často pokládají. Podle mého názoru už většina lidí koncem 70. a 80. let vnímala totalitní režim jako absurdistán, kdy vládnoucí garnitura fungovala velmi neefektivně. Postupem času jsem se dostala až k problematice životního prostředí, na kterém lze vysledovat onu obrovskou propast mezi představami establishmentu a tím co se reálně dělo. Byl obrovský rozpor mezi představou a realitou, z čehož někdy vznikaly neskutečně absurdní situace. Během historického výzkumu narážím na mnoho komických, až anekdotických zážitků, které s oblibou zařazuji do svého akademického výkladu, neboť studenti při takových příhodách vždy ožijí.

Existuje ještě nějaké téma, které byste chtěla rozvinout?

Momentálně se zabývám životním prostředím. Dospěla jsem k závěru, že všechno, co jsem mohla říci k romské problematice, jsem řekla. Už ani nemám energii, abych organizovala terénní výzkum. Rozhodla jsem se proto zaměřit na životní prostředí, což je z pohledu historie poměrně málo probádané téma. Ráda bych se zabývala proměnami Ostravska ve vztahu k životnímu prostředí do roku 1992.

Co pro vás Ostrava znamená, jaký k ní máte vztah?

Nemám k ní tak pevný vztah jako k Opavě, kde jsem studovala a pak žila až do roku 1999. V Opavě jsem prožila mládí, poznala jsem zde řadu krajanů, byla jsem součástí „národopisné obce Výhonek“, můj vztah k Opavě je citovější. Ostravu (a celé Ostravsko) vnímám především jako velice zajímavé téma historické, aktuálně i ve vztahu k životnímu prostředí. Ostravsko je pro mě líhní velmi zajímavých lidí. Kdysi se o Ostravě mluvilo jako o baště komunismu, což se  především v roce 68 ukázalo jako nesmysl, byla to jen součást komunistické propagandy. Zajímavé je sledovat, jak průmyslová oblast formuje obyvatele, jakým způsobem na Ostravsku i přímo v Ostravě funguje komunitní život a kultura, jak výrazná je snaha obyvatel po roce 90 oživit tuto oblast. Vnímám ji proto jako velice zajímavý region, který si zasluhuje pozornost.



Prof. PhDr. Nina Pavelčíková, CSc. se narodila 1. dubna 1939 ve Zlíně v česko-židovské rodině. V letech 1956-1958 vystudovala Vyšší pedagogickou školu v Opavě. Po té vyučovala dějepis na základní škole v Lipově a ve Veselé nad Veličkou. Po krátkém působení v krajském muzeu v Gottwaldově nastoupila v roce 1966 do Slezského ústavu v Opavě na pozici historika. V roce 70 však byla vyloučena z KSČ a následně propuštěna i ze zaměstnání. Až do roku 90 zastávala pozice mimo své oborové zaměření (pracovala jako referentka, administrativní pracovnice, podniková archivářka). Stále však publikovala pod jinými jmény. K práci historika se mohla vrátit až po roce 1989. V roce 1995 nastoupila na katedru historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity, kdy v letech 2003 – 2013 stála v jejím čele. Na ostravské katedře historie působí dodnes.


Zveřejněno / aktualizováno: 19. 03. 2019

facebook
rss
social hub