Můj rok v Estonsku

Už je to poměrně dlouhá doba, co jsem se rozhodla sebrat svou veškerou odvahu a jít se informovat na oddělení zahraničních vztahů o možnostech výjezdu na stáž v rámci programu Erasmus+. Jako studentce rusistiky se mi dostalo na výběr Pobaltí, které mě lákalo už dlouho. A nebylo tedy překvapením, když jsem se rozhodla udělat vše pro to, abych se podívala na půl roku do Estonska, protože když už, tak co nejvíc na sever. Počáteční administrativa a motivační dopis pro mne byly ovšem strašákem a taky jedním z milionů důvodů, proč na stáž nevyjet. Nicméně obrovská podpora, pomoc a vstřícnost se mi dostala nejen od fakultní koordinátorky programu Erasmus+ paní inženýrky Gottwaldové, ale i od katederní koordinátorky na mé katedře, v mém případě od paní docentky Nedomové i celého oddělení rusistiky KSL, kteří mi po návratu pomáhali integrovat se zpět do chodu univerzity, za což velmi děkuji.

Jak jsem již zmínila, původní plán byl půl roku pobýt v estonském Tallinnu, získat zkušenosti, ochutnat Vana Tallinn (tradiční estonský likér), získat přátele, zkusit si studium v zahraničí a vrátit se domů. Toto všechno se mi samozřejmě podařilo již během prvního semestru, nicméně celý půlroční zážitek se na mne tak pozitivně podepsal, že jsem se rozhodla si studium prodloužit na celý rok. Bylo to nejspíše zapříčiněno tím, že jsem si v Tallinnu okamžitě zvykla a začala si připadat jako doma. Ihned po příjezdu z letiště na kolej jsem byla překvapená z krásných a plně vybavených kolejí s balkónkem a výhledem na moře. V kuchyni mě potom zastavila má první spolubydlící – Španělka. Jako člověk, co má rád svůj občasný klid a ticho, jsem byla trošku v rozpacích při pomyšlení, že se Španělkou na bytě budou každý den mejdany v kuchyni s dalšími deseti Španěly. A tak se moje obavy naplnily, ba zdvojnásobily, když jsem pak zjistila, že na bytě budu mít Španělky hned dvě – takže mejdany v kuchyni ne s deseti Španěly, nýbrž s dvaceti. Ale s tím musí člověk počítat, když jede na Erasmus a ještě bydlí na kolejích.

Jako jednu ze svých osobních výher v prvním semestru beru fakt, že jsem sdílela pokoj s Jihokorejkou, jejíž jméno se mne snažila naučit celý první týden. Naprosto skvělá bytost, se kterou jsem si zažila spousty nezapomenutelných okamžiků, zpívaly jsme karaoke, chodily do města, vařily… Společně s ní se však na každém kroku pohyboval dav dalších pěti Jihokorejek, které bez sebe nedaly ani ránu, a tak když jsme šly na procházku městem, šla jsem v čele a za mnou cupitalo šest drobounkých Korejek, něco jako Charlieho andílci, ale o level výš. Moji druhou výhrou bylo potom zjištění, že kdykoli je parta Korejek u nás v kuchyni, je dobré jít nenápadně umýt třeba nádobí, jelikož vás hned odchytnou a než se nadějete, sedíte s nimi u stolu a večeříte. A ještě něco! Korejci vám za všechno tleskají, řeknete vtip – tleskají, neřeknete ho – tleskají, sedíte u stolu připraveni sníst jim jejich večeři a oni tleskají! Miluju Korejce. Vrcholným, až neuvěřitelným okamžikem, pro mne potom byla skutečnost, že má spolubydlící přijela vlakem do Olomouce, odkud jsem ji společně s celou její rodinou převezla autem do svého rodného Šternberka, a bylo mi ctí je hostit a ukázat jim kus Česka a české kultury. Zvláště pak, když jsem je nechala chvíli o samotě a pod dozorem svého dědečka, milovníka slivovice, muselo se jim u nás opravdu líbit, ale zpět do Tallinnu…

Pokud bych měla popsat první semestr, ač krátce, vystačilo by to na jednu knihu, natož tak popsat potom celý rok v Estonsku. Nicméně mezi takové zásadní momenty prvního semestru patří například první školní den. Univerzita je naprosto nádherný komplex s moderním vybavením a obecně dobře vypadajícím interiérem. Jako studentka rusistiky jsem si mohla vybrat z bohaté nabídky předmětů na filologické fakultě. Všichni vyučující byli vstřícní, milí, ale hlavně otevřeni novým poznatkům a názorům erasmovských studentů. Ačkoli jsem první semestr měla poměrně hodně předmětů, ve srovnání s ostatními ,,erasmáky“ měla jsem stále spoustu volného času i na to, abych poznávala krásy města, celého Estonska i přilehlých států. Na přelomu prvního a druhého semestru se mi potom podařilo získat práci, pro kterou ovšem byla nutnost mít estonský občanský průkaz a estonský účet. Začala mi tak etapa vyřizování nutné administrativy. Pán, u kterého jsem si vyřizovala účet v estonské bance, se se mnou nejednou zpotil při podepisování smluv či při překonávání jazykové bariéry, nebylo tedy divu, že kdykoliv jsem šla později kolem banky, s úsměvem a nadšením, že se nám oběma podařilo založit účet, mi mával, hlavně ať se už nevracím zpátky. Pro občanský průkaz jsem si šla pak o tři týdny později a nic mi nebránilo začít pracovat. Pracovala jsem v hotelu, kde jsem měla tu čest obsluhovat například celou partičku Nickelback, nebo skupinu Iron Maiden, se kterou jsem strávila celý týden a zakončila s nimi jejich pobyt v Tallinnu u nich na pokoji u šálku čaje. Neuvěřitelné!

Kromě práce a školy také nemůžu opomenout nádherné historické jádro Tallinnu. Úzké klikaté uličky mě první měsíce dováděly k šílenství, ačkoliv v každé z nich najdete minimálně dvě útulné kavárny a čtyři krásné hospůdky. Ve městě je taky spousta divadel a v podstatě každý den je kam jít, ať už za kulturou, nebo jen tak posedět s kamarády. Velmi strategická je taky poloha Estonska, odkud jsem byla schopna navštívit země jako Finsko, Švédsko, Lotyšsko, Laponsko, Litvu a Rusko za pár korun.

Druhý semestr jsem se naplno věnovala studiu a práci, abych mohla poslední měsíc pobytu opět procestovat. Našli jsme si však mnoho aktivit i v samotném městě, chodili jsme na koncerty, hrát stolní hry, zpívat karaoke, tančit, byli jsme v Estonské národní opeře, v ruském divadle na Louskáčkovi, chodili jsme na Stand Up Comedy nebo třeba na bleší trhy. Má první spolubydlící mi bohužel po prvním semestru odjela, nicméně jsem na pokoj ,,vyfasovala“ druhou spolubydlící, tentokrát Rusku. Pro mne výborná příležitost mluvit rusky, ale na druhou stranu příležitost naučit se sebekontrole při hledání kompromisu s tak horkokrevnou hlavou. Chvíli mi trvalo, než jsem z jihu přesedlala na sever, nicméně po čase z Poliny vylezlo, že navštěvuje cukrářské kurzy a tak několikrát do týdne nosila skvostné dorty i na kolej (věděla jak na mě). Polinu jsem po skončení pobytu jela navštívit i do Moskvy, kde se o mě společně se svými rodiči perfektně starala a několikrát do měsíce si voláme a píšeme až dodnes. Kromě mých spolubydlících jsem však poznala spoustu dalších bezvadných lidí, mezi nimi třeba Davida, což byl Nigerijec, který mě o prázdninách také přiletěl navštívit, nebo Španěly a Turky, se kterými jsme procestovali jižní pobřeží Estonska, anebo třeba Marek, se kterým jsem si celý den povídala anglicky, protože údajně prý přiletěl z Dánska, nicméně po celém dnu jsme teprve přišli na to, že pochází z Česka a ještě ze stejného města jako já.

I když jsem si myslela, že s mým návratem ze studijního pobytu celé tohle skončí, dodnes to neskončilo, stýkáme se, jsme v kontaktu a je to pořád skvělé. Už je to skoro rok, co jsem zpět, avšak mé srdce je pořád tak trochu v Tallinnu. Ještě jednou bych chtěla poděkovat katedře slavistiky a celé OU za možnost toto všechno zažít. Jednoznačně to bylo mé nejlepší rozhodnutí v životě.

Adéla Zatloukalová
Ruština ve sféře podnikání

Můj rok v Estonsku
Můj rok v Estonsku
Můj rok v Estonsku
Můj rok v Estonsku
Můj rok v Estonsku
Můj rok v Estonsku
Můj rok v Estonsku
Můj rok v Estonsku

Zveřejněno / aktualizováno: 02. 05. 2019