Rozhovor s PhDr. Martinem Ciprem, CSc., na téma Moderní aplikovaná psychoanalýza

V úterý 21. října 2014 od 15,00 hod. probíhalo v aule PdF OU další setkání organizované katedrou psychologie FF OU v rámci cyklu Inspirativní osobnosti současné psychologie. Hostem katedry byl tentokrát na základě podnětu ze strany studenta psychologie mgr. Vladimíra Sáckého známý pražský psychoanalytik, který hovořil na téma „Moderní aplikovaná psychoanalýza“. Přednášející se projevil jako velmi schopný popularizátor psychoanalýzy a vzbudil u studentů živý zájem, který se projevil nejen jejich soustředěností během této přednášky, ale také množstvím položených dotazů. Ve snaze alespoň částečně zprostředkovat tento zážitek i pro Listy FF OU, jsem dr. Ciprovi položil několik otázek.

Psychoanalýza zůstává u nás stále ještě na okraji psychologie, která se přednáší na českých vysokých školách a která poněkud jednostranně akcentuje především její pozitivistické a scientistické paradigma. Jaké jsou podle Vašeho názoru příčiny tohoto stavu?

Domnívám se, že psychologie se stále potřebuje etablovat vůči jiným oborům jako opravdová věda. Proto ten příklon k měřitelnosti či experimentálnímu zkoumání. Psychoanalýza naproti tomu vzešla z klinické praxe a citlivého pozorování „archeologie duše“, kde sice můžeme statisticky mnohá tvrzení doložit, ale data jsou kvalitativního charakteru. Navíc sama psychoanalýza se ráda tváří tajuplně a halí se do roušky neproniknutelnosti. Jakoby psychoanalytici byli cosi víc než psychologové, prezentují se jako skupina vyvolených, kteří znají tajemství lidského nevědomí, výkladu snů, archetypů, symbolů či vytěsněných vzpomínek. Čeští psychoanalytici málokdy mediálně popularizují svůj obor, připadá jim, že dobré zboží se chválí samo.

Jak mohou psychoanalytické poznatky zásadně přispět k obohacení akademického psychologické myšlení, které se oficiálně pěstuje u českých studentů? V čem jsou psychoanalytické poznatky v obecné rovině specifické?

Jedná se o jiné paradigma. Dokonce ve světě se běžně rozlišují katedry psychologie a katedry psychoanalýzy. Líbí se mi, že psychoanalýza odmítá jít jen po povrchu toho, co je vidět či co si uvědomuje klient. Klíčová je víra v nevědomí, kterou mnoho pozitivistů vyvrací, protože podle jejich učení existuje jen to, co lze změřit a zvážit. Naštěstí existence snů, vizí, fantazií, psychotických symptomů, chybných úkonů, volných asociací, vtipu apod. nás utvrzuje, že nevědomí nelze popřít a je neuvěřitelným zdrojem našeho poznání sebe sama (či lidstva jako takového podle Jungova výkladu archetypů kolektivního nevědomí). Opravdu často zažívám, jak kolegové z nepsychoanalyticky orientovaných směrů přemýšlejí jinak, protože řeší pouze vědomou vrstvu jedince a jeho chování. Specifický je především jazyk a pojmy psychoanalýzy. Je to určitá zkratka, které musí školený analytik dobře rozumět a i v rámci různých psychoanalytických proudů je mnoho lingvistických nesrovnalostí (např. pojem Self versus Ego).

Vaše přednáška se týkala problematiky moderní aplikované psychoanalýzy. Jaké jsou podle Vás současné možnosti aplikace psychoanalýzy mimo oblast tradiční oblast psychoanalytické psychoterapie?

Psychoanalýza je stará více než sto let a neustále se na celém světě vyvíjí, ačkoli v mysli většiny zůstala zafixována pouze jako reduktivní teorie pansexualismu. Moderní psychoanalýza se začíná více „kamarádit“ s neurovědami, je lákavá samozřejmě pro psychiatry, ale také pro teology, sociology, učitele a další humanitní specialisty. Já osobně vidím největší uplatnění právě v oblasti psychoterapie, ale s potěšením sleduji, jak je psychoanalýza zajímavá i pro umělecké směry (hlavně opět módní surrealismus, který u nás skvěle prezentuje např. Jan Švankmajer). Dokonce se o psychoanalýzu začínají zajímat i vystresovaní manažeři, kteří již nevystačí s jednoduchými návody na život v případě jejich psychického kolapsu. Chtějí sobě skutečně porozumět a k tomu psychoanalýza nabízí skvělou a desetiletími prověřenou metodu, a přitom žádnou procházku růžovým sadem, ale náročnou práci na odhalování své odvrácené strany a intrapsychických nevědomých konfliktů. Protože také často školím či trénuji manažery ve firemním prostředí, stále častěji zjišťuji jejich velký zájem o psychoanalytické koučování.

Prozradil jste na sebe, že se mimo jiné zabýváte se také párovou psychoanalytickou terapií. Které nevědomé faktory považujete za rozhodující při volbě budoucího partnera, která se časem ukáže jako problematická?

Asi nejčastějším problémem jsou nevědomé fixace na rodiče opačného pohlaví, se kterým jsou partneři nevědomě srovnáváni. Jde o nedořešené oidipské vazby, které pak klienti nevědomě odehrávají v různých trojúhelníkových vztazích. Bohužel mnoho klientů není charakterově zralých na to, aby unesli nároky skutečného partnerství. Mnozí muži zůstávají zakleti ve falické představě patriarchátu, přitom jejich žena očekává partnerství tak, jak to zakoušela ve své primární rodině. Typické jsou projevy nevědomé fixace podle psychosexuálního vývoje (např. orální koluze, kdy jeden očekává péči a sycení, ale druhý toto očekává také... nebo anální koluze je o nevědomé potřebě vlastnit a kontrolovat partnera jako obrana proti úzkosti z jeho svobody - projevem jsou různé formy patologické žárlivosti až paranoidního typu). Abych nebyl jen negativní, tak si všímám i toho, co páry drží i během krize dohromady. Nejlepší prognózu na zvládnutí krize mají ty páry, kde mezi nimi zůstala vzájemná úcta a respektují podobné hodnoty. Jsou ochotni se spolu bavit o jejich vztahu a jsou zvědaví, co si o nich opravdu partner myslí. A samozřejmě také celou dobu soužití se věnují kreativitě v sexu.

Je pravděpodobné, že homosexuální páry budou mít v České republice možnost adoptovat děti. Psychoanalytikové patrně souhlasí, že je lepší, když děti budou namísto ústavní výchovy svěřeny k adopci vhodným homosexuálním párům. V čem může být z hlediska základních psychoanalytických konceptů raný vývoj těchto dětí odlišný?

Ano. Toto je velmi složitá a eticky citlivá otázka. Ani v psychoanalytické obci o tom není shoda. Klasičtí psychoanalytici totiž na homosexualitu nevěří. Mluvíme samozřejmě o psychogenní homosexualitě (která je mnohem častější) nikoli o homosexualitě biologicky determinované. Psychoanalýza vidí příčinu homosexuality jako následek chybného řešení oidipského konfliktu, jako obranu proti kastrační úzkosti. Homosexuální láska je totiž narcistická, je založená na podobnosti subjektu s objektem, zatímco heterosexuální láska je anaklitická a miluje objekt, který subjektu dává to, čím sám být nikdy nemůže - tímto se oba partneři obohacují. Ve výchově dětí v homosexuální rodině bude jistě problém najít vhodné identifikační vzory, proto je dobré, aby děti měly možnost širších vztahů i s vychovateli opačného pohlaví. Přesto bazální bezpečí, přijetí, péči, lásku a další mateřské funkce jsou schopni zajistit i dva pečující muži. Je to pro dítě jistě menší míra deprivace než pobyt v ústavu. Většinová společnost má strach z homosexuality, protože jde o rozštěpení ega a obranný mechanismus z vlastních vytěsněných homosexuálních fantazií, odvozených z naší biologicky primární bisexuality. Příčin psychogenní homosexuality je podle psychoanalýzy více - např. chyba v diferenciační subfázi a nekvalitní symbióza v separačně-individuačním procesu. U dívek jde o strach z narušení symbiotické vazby s matkou a u chlapců jsou silné feminní identifikace s matkou nepřijatelné, proto muž hledá maskulinní identitu ve spojení s mužem. Dá se tedy předpokládat, že děti z homosexuálních rodin budou mít větší problémy s vývojem identity, který ale cíleně mohou jejich adoptivní rodiče podporovat v linii vývoje: já jsem já - já jsem chlapec - já jsem chlapec a rád dělám sexuální věci s dívkami.

Za rozhovor poděkoval

Zdeněk Mlčák


Zveřejněno / aktualizováno: 18. 11. 2022