Plzeňsko 2004

(21. – 25. září 2004)

Itinerář

  • úterý 21. září 2004
    • Plzeň – Pivovar Prazdroj
  • středa 22. září 2004
    • Kladruby (klášter)
    • Horšovský Týn (hrad a zámek)
    • Plzeň
  • čtvrtek 23. září 2004
    • Rábí (hrad)
    • Horažďovice (zámek)
  • pátek 24. září 2004
    • Kozel (lovecký zámek)
    • Starý Plzenec (rotunda)
  • sobota 25. září 2004
    • Plasy (klášter)
    • Žebrák a Točník (hrady)

Plky Pavla Palaty

Exkurze Katedry historie bývá vždy velice zajímavou záležitostí. Nemohu než potvrdit, že tomu tak bylo i tentokrát. Na počátku jsme utrpěli jisté problémy, neboť studenti nynějšího druhého ročníku nepochopili, že si mají přečíst i sylabus a tak bylo přihlášeno kolem třiceti lidí, kteří ještě dnes bloudí po chodbách filosofické fakulty a přilehlých budov ve sveřepé snaze podniknout exkurzi. Jen ať bloudí dál – kvůli nim byl totiž program exkurze omezen.

Vyjíždělo se 21. září v brzkých ranních hodinách – 3:50 z hlavního nádraží. Už v tramvaji jsem pochopil, že letošní exkurze nevybočí z obvykle vysoce zábavného průměru. Že narazím na své kolegy jsem čekal. Že narazím na Romanina ctitele, který si myslel, že je Romana Denisa Chládková, nečekal nikdo. Tento tenisový fanoušek se v prázdné tramvaji uložil na zem a za neustálých výkřiků „Baník, ...“ a dalších podobných, simuloval spánek. Držel se nás ještě v nádražní hale, kde si dokonce pokecal s ochrankou, která situaci řešila s nadhledem a jako obvykle se problému vyhnula obloukem. Podezření, že tento člověk je náhradníkem za  Aleše, se naštěstí nepotvrdilo – na nástupišti už nebyl, nebo že bych ho přehlédl ...

A tak jsme šťastně vyrazili vstříc dobrodružství a neskutečným zážitkům. Ve vlaku byl kromě obvyklého zpěvu prostonárodních písní a Valachovy drobné indispozice klid. Dokonce se nám v Praze podařilo přestoupit do správného vlaku (ono to vypadá jako samozřejmost, ale kdo zná České dráhy ...). Minuli jsme Vyšehrad (po levé straně), Pražský hrad (po pravé straně), Karlštejn (opět po pravé straně) a kolem polí, přes lesy a krajinou jsme se blížili Plzni a něčemu, co se jmenuje „Plzeňské počasí“. Člověk obvykle čeká všechno, ale že na jinak obvykle zastřešeném nádraží řádí hurikán (?).

Když se nám konečně podařilo prodrat clonou deště, zjevilo se před námi Brno. Nevím, kdo vymýšlí ty podchody, ale kdybych se vynořil před brněnským Grand hotelem, vůbec bych se nedivil. Dokonce i Tesco stojí na stejném místě. A tak jsme usedli do tramvaje číslo 1 (asi podle toho, že má pouze jeden vůz) a vyrazili na Bolevecké koleje. Ubytování předčilo všechna očekávání svou kvalitou. Nadšení trochu potlačilo zklamání z počasí. A už byl před námi první bod programu – pivovar Pilsner Urquell (záměrně vynechávám focení s Františkem Křižíkem, Spejblem a Hurvínkem a kostelní věží).

V pivovaru, kde kupodivu pršelo také, jsem se od Romany dozvěděl, že další den bude stejně škaredě – to mě opravdu nadchlo. Ale vpřed do pivovaru, dokonce i vy, kteří se schováváte pod mostem! Už byla připravená průvodkyně, jen jsme museli počkat, až prostor před námi vyklidí jedenáctičlenná korejská výprava.

Prvním seznámením s pivovarem byl propagační film o pivovaru jakožto hlavním hybateli českých dějin, „... za který by se ani Goebbels nestyděl ...“, (Honza). I když nevím, jestli jsme byli příliš objektivní, koneckonců byl jsem vzhůru už třicet jedna hodin. Pak nám byl vysvětlen unikátní postup výroby tohoto skvělého moku (sic). Bylo nám řečeno, jakých šest druhů žab žije v ČR ... moment, to ještě ne ... zatím jsme se  dozvěděli čtyři základní suroviny pro výrobu piva. A pak jsme viděli provoz – no pivovar Hostan byl zajímavější, tady bylo totálně antiseptické prostředí s třemi bílými plášti v prosklené kukani nabité elektronikou – snad je to dobré pro pivo, ale pro turisty je to pěkná nuda. Ovšem sklepy, to bylo něco jiného. A ve sklepích pivo! Bylo nějaké hořké (co chcete po abstinentovi, aspoň měl Zdenek dvě). Poté následovala expozice s největším hoblíkem – který se nepoužíval jako hoblík – taky fajn. A to byl konec pivovaru. Valná většina výpravy pak zakotvila v tamní pivnici. A co se dělo tam, opravdu nevím, tam jsem nebyl, neb jsem využil toho, že dočasně nepršelo a na přání Standy a Aničky jsem s nimi hledal klobásu (věřili byste, že v Plzni je klobása v hospodě úzkoprofilové zboží!?). No zábava na dvě hodiny, která nakonec skončila gulášem.

Druhý den začal ráno (i přes předchozí návštěvu pivovaru). Programem byl klášter Kladruby, hrad a zámek Horšovský Týn a malý plzeňský kostelík. Kladruby byly opravdu pěkné, chtělo by to rekonstrukci, aby se Santini nemusel obracet v hrobě, ale na druhé straně... Průvodce nám nechtěl nic říct, protože jsme historici a všechno jsme se už učili. Ani jsem nevěděl, že jsem tak vzdělaný, ale trošku mě překvapila některá slova, která pronesl a která si nepamatuji, jelikož jsem jim nerozuměl, a zajímalo by mě, jak se řekne německy sysel. Zábavné historky byly taky super – kněžně se nelíbily podmínky v její hrobce a tak prostě vytekla – člověk může jen kroutit hlavou. Interiér chrámu byl ale pěkný. A Braunovy sochy ještě hezčí – jen si musím znovu přečíst Řecké báje a pověsti, zdá se, že pár jmen mi nějak vypadlo. Málem jsem zapomněl – plaval mi padesátník!!! Mám tedy čistou duši. Ale plaval i Valachovi, tak nevím. V knihovně pak bydlely vnitřnosti nějakého starověkého Egypťana ve čtyřech nádobách. Průvodce oblažil naše srdce další pěknou historkou a Romana tvrdila, že asi bude škaredě.

Další středeční památkou byl zámek/hrad v Horšovském Týně. Pěkné. Interiéry, erby, v místnostech čtyři zdi, no prostě paráda – prostě mám hrady a zámky rád. Hotel Šumava servíroval výborný oběd, jenom ta cola byla nějaká divná a v těch žampionech a hranolkách bylo nějak moc oleje – ale když prší ... Ono vlastně nepršelo, ale ten pocit jsem měl pořád. Anička si koupila dva svetry (nemohla si vybrat, který je hezčí – pěkný kompromis), Jana si koupila jen jeden.

A následovala cesta zpět do Plzně, cesta ke kostelíku, bohužel přes nejrůznější objížďky, kde řidič prokazoval schopnosti hodné plzeňského počasí. Myslíte, že nejhorší řidiči jsou z Karviné? Omyl.

Kostelík byl pěkný, takový malý s přiměřeně velkým hřbitovem, na které je pohřben i jeden vůdce rumburské vzpoury. Zdenek meditoval na trávníku a ostatní prolézali hřbitov. A protože bylo ještě dost času, stihli jsme i výstup na kostelní věž (vyšší než sv.Vít) s nádherným výhledem na Plzeň a mlhu v povzdálí.

Den byl zakončen večeří v Řemeslnické besedě (Evě se nepodařilo najít restauraci, kterou hledala). Poté jsme ještě navštívili studentský klub na kolejích – pěkný, ale o půlnoci zavírali.

A začal čtvrtek a tentokrát jsme cestovali vlakem. Cílem bylo Rábí, na rozdíl od Žižky jsme si mohli prohlédnout zbytky interiéru této prý největší zříceniny u nás (na nás žádný Přibík nestřílel). V konírně byla expozice velice pěkných fotografií. Věž byla vysoká a určitě se skvělým výhledem, když zrovna neprší a není mlha. Romana zase tvrdila, že maminka ji volala, že bude škaredě. Tak jsme se rozhodli, že ji upálíme jako čarodějnici a uvidíme, jestli se počasí nezlepší. Jako žalobce musím vysoce ocenit férový přístup soudce Honzy, který obžalovanou ihned začal oslovovat odsouzená i přístup obhájce Valacha, který si šel číst projevy prokurátora Urválka. Ale zpět na Rábí, v podzemních prostorách byly krápníky, dělové koule (prosíme pedagogy, aby na ně nesahali) a dokonce i hladomorna s netopýrem. Dobrovolníci šli ještě do krypty – já ne, byla mi zima na ruce a měl jsem hlad.

Po Rábí jsme navštívili Horažďovice, kde jsme čekali na vlak a samozřejmě podnikli prohlídku – někteří památek, jiní jiných zařízení (pořád pršelo). Potom Plzeň. I tady pršelo. A tak už jsem nikam nešel.

V pátek jsem se probudil do už klasicky pošmourného rána (představte si, jsou i lidé, kteří mají rádi podzim).A čekal nás lovecký zámeček Kozel, bylo to jen pár zastávek vlakem a k překvapení všech – pršelo. V zámku jsme si naštěstí prohlíželi interiéry. Po stranách byly hostinské pokoje určené prý pro vysokou šlechtu (evidentně nižšího vzrůstu – podle dveří). Přepažený pokoj byl určen pro šlechtice a jeho sluhu, pokud ovšem sluha chrápal, tak nevím. Paní průvodkyně mluvila stejně jako elektronický průvodce a taky se tak chovala. Velice cenný obrázek, velice cenný míšeňský porcelán, porcelán ve tvaru hlávkového zelí, porcelán ve tvaru papouška a teď vám pustím francouzskou hymnu ... Součástí zámku bylo i divadélko (dostal jsem roli zlého draka, snad to bude nějaká temná severská sága – to bych mohl dopadnout ještě docela dobře). Kolem zámku byl velice pěkný zámecký park – ten jsem neviděl – nejsem studenokrevný vodník, ale horkokrevný zlý drak!

Po brzkém obědě následoval výlet do Starého Plzence (původní Plzně), kde se konečně vyčasilo. Zde jsme za doprovodu místního místostarosty (tak si v tomto požehnaném kraji, kde kvasí i kněžny v hrobkách, váží turistů!) navštívili dva kostely, rotundu, zříceninu hradu a základy kostela sv. Kříže. Pan místostarosta byl historický nadšenec a dělal neustálé zastávky s výkladem – například v uličce, kde sídlili před několika stoletími řemeslníci, zatímco dnes tam sídlí pouze zákona dbalí a bohabojní občané, kteří nechtějí přispět na archeologický výzkum... Rotunda byla opravdu pěkná a Honza tam dokonce dostal příležitost umýt okno!

Poslední večer jsme strávili na kolejích (tedy někteří). A v sobotu ráno nás už čekal autobus směr Plasy, Žebrák a Točník.

Klášter v Plasech je postaven na pilotech a přestože drenážní systém je zanesený, tak při povodních nebyl zaplaven. Stará dobrá práce. Mniši měli dokonce pisoáry a záchody ústící do speciální stoky vedoucí do místní říčky. Taky měli pěknou nemocnici s několika lékárnami, které tam neměly být – ale pěkná expozice. Kousek od kláštera pak byla hrobka Metternichů – bylo jich tam požehnaně včetně velkého Klemense.


Zveřejněno / aktualizováno: 18. 11. 2022