Báňská města 2010

Plky Pavla Palaty - Báňská města 2010
Plky Pavla Palaty - Báňská města 2010
Plky Pavla Palaty - Báňská města 2010
Plky Pavla Palaty - Báňská města 2010
Plky Pavla Palaty - Báňská města 2010

Plky Pavla Palaty

Tradiční každoroční exkurze katedry historie byla letos naplánována na čtyři dny (28.9. - 1.10.) a směřovala k našim slovenským sousedům. Pro velký počet industriálních památek si vysloužila označení Báňská města 2010.

Odjezd připadající na svatého Václava zdá se zvlášť nevhodným pro případné deštivé počasí. Bohužel zrovna tato málo pravděpodobná eventualita nastala letos. A tak jsme se choulili pod  nedostatečnou stříškou vchodu budovy E, která jinak skýtá i v brzké ranní hodině suché a teplé útočiště. Naštěstí se během exkurze poměrně vyčasilo, neboť absolvovat další deštivou akci jako bylo Plzeňsko by se nejevilo jako nejpříhodnější. Clonou deště se blížili jednotliví účastníci,

nedorazili pouze dva, a tak mohl autobus vyrazit vstříc Slovensku...

Naší první zastávkou byla Špania Dolina. Zde nás čekal pěkný kostelík na kopci s krásnou krytou cestou, která však byla uzavřena skupinou dělníků. Takže jsme se vydali oklikou a nakonec jsme se úspěšně dostali i dovnitř. Fámy o třicetikilometrovém pochodu se naštěstí ukázaly jako liché. Další pamětihodností v obci byla památka ze šestnáctého století, která ale zcela vyhořela, takže se v ní dnes podávají vynikající halušky. Než jsme ji našli, respektive než jsme zjistili kde je správný vchod, narazili jsme na dvojici místních pařmenů. Vypadali jako bezdomovci a klidně na veřejnosti popíjeli. Jako další zajímavost nám byl doporučen báňský chodník, kam jsme ale neměli chodit, protože by prohlídka trvala tak dlouho, že by nám ujel autobus. V restauraci byl velice zajímavý dětský koutek se spoustou umělohmotného nářadí a dřevěnými trojúhelníčky, které si každý mohl pomalovat pastelkami. K tomu servírovali i kofolovitý nápoj z Krnova s názvem Hejkal (určitě v něm má prsty strýček Kofolides). A co bylo také pozitivní, pršelo jen tak, aby účastník nezapomněl, že by to mohlo být daleko horší. Po obědě jsme vyrazili k Banské Bystrici.

Banská Bystrica je prý na Slovensku pověstná svým hlavním náměstím, považovaným za nejkrásnějším v zemi. Zastavili jsme a někdo vyslovil domněnku, že se nacházíme právě na onom místě. I toto však byla fáma, jelikož Strieborné náměstí, na kterém jsme zastavili, opravdu krásné nebylo. Spíše připomínalo nepovedenou křižovatku kříženou s parkovištěm a autobusovou zastávkou. To pravé náměstí se nacházelo o kousek dále. Samozřejmě to bylo do kopce, jako všechno na této exkurzi.

Na náměstí jsme se vyfotili s památníkem SNP, morovým sloupem, radnicí a fontánkou a po pokusu o demolici vybavení informačního centra jsme se přesunuli do Turzova domu, který měl být původně zbourán, avšak naštěstí nám zůstal zachován a na některých místech dokonce i v původní kráse. Dokonce jsme dokázali správně určit i erb Matyáše (zde Matěje) Korvína. Tento se nacházel dle slov průvodce na skutečném stropě. To mě trošku vyděsilo a hned jsem si zkontroloval, jestli nestojím na imaginární podlaze. Zdejší expozice byla bezesporu zajímavá a předznamenala také v budoucích dnech častý výskyt prezentovaných archeologických nálezů s důrazem na bronzové poklady. Na dotaz, co je v té vaně, vlastně kádi, jsme se dozvěděli že Zuzana a také jsme poprvé zaznamenali existenci okolních artikulárních kostelíků. Jednou z podmínek jejich výstavby byla absence kovových součástí, což vyvolalo mohutnou rezonanční vlnu blbosti, která tvrdila, že tedy dřevěný musel být i zvon... Průvodce nám také prozradil, že tento dům navštívil Agricola a když mu ukázali jak se kov "omedil" tak jen zíral.

U zvláštního sousoší jsme se dozvěděli, že se nejedná o dvojici Tiso a Palacký, ale o katolického a evangelického biskupa spojené duchovním souzněním.

Dále jsme navštívili Matějov dom, několikapatrovou novou expozici zdejšího musea s velice zaníceným kurátorem numismatických sbírek. Tento průvodce neskrýval své nadšení a popisoval nám každou drobnost až začaly panovat obavy, že většinu exkurze strávíme právě zde. Nicméně tento dům prezentoval i některé velice zajímavé věci, například zajímavé dřevěné skříňky na počítače, doporučuji si něco podobně stylového pořídit domů na notebook. Také nám bylo prozrazeno tajemství modrotisku, kdy se na nabarvenou látku tiskne matricí vzor. Dalo by se to úspěšně využít při dekotisku, kdy by si člověk ráno potiskl deku tím, co bude večer číst. Samozřejmě nelze opomenout fakt, že v Matejově dome Matej (Matyáš) Korvín nikdy nepobýval (stejně jako ve Vlčnově). Při velké snaze stavět sochy těmto velikánům by možná nebylo od věci postavit v Ostravě jezdeckou bustu biskupa Bruna. Následně jsme se přesunuli k blízkému kostelu. Zde jsme ve velkém chladu absolvovali výklad dr. Mácalové o historii města a jeho pamětihodnostech.

Hlavním tahákem dne pak byl Památník SNP se svou skvělou expozicí všeho možného, co se mohlo týkat Slovenska za války a SNP samotného. Zejména pak vyzdvihněme úvodní téměř němý film (nebyl doprovázen komentářem ale pouze ruskými prostonárodními písněmi) a pak samozřejmě venkovní expozici vojenské techniky.

Večer jsme pak zakončili v hospodě, která nesla hlavní znaky zdejšího pohostinství. Platit je nutno u baru, nebo za celý stůl (celá tato lapálie vznikla důsledným dodržováním předpisu o registračních pokladnách).

Na koleji nás pak čekalo překvapení v podobě studentské akce, díky níž nejely výtahy, chtěli po nás ISIC a jako třešnička na dortu se nedalo příliš spát.

Druhý den jsme zahájili výpravou do hlubin fantastického musea v Banské Štiavnici. Podzemní labyrint štolně (štoly) Bartolomej jsme procházeli značnou dobu a jedná se o skvost slovenské muzeologie. Samozřejmě jsme nafasovali přilby, pláště a svítilny a pod dozorem místních permoníků jsme procházeli chodbu za chodbou. Do hlavy jsem se uhodil pouze pětkrát. Na konci nám byl předveden i mobilní předpisový záchod s otvory pro obě potřeby. Ten pro tu menší byl poměrně velký a bylo nám to vysvětleno tak, že při práci s vrtákem se pak natolik třesou ruce, že existuje dost velké riziko minutí menšího otvoru. Také jsme se dozvěděli jak vznikla tanga. Horníkům v dole bylo horko a tak pracovali nazí a nosili pouze koženou zástěru - ošliander. Když stáli, tak ji měli vpředu a když si sedli, tak si ji otočili a právě spojením předního a zadního využití byl vynález na světě. V dole je i pěkný nouzový východ, vypadá to jako díra ve stropě ze které trčí žebřík. Pro zasvěcené je třeba ještě připomenout hornický měsíc. Velice pěkná akce.

Z hlubin jsme zamířilo na povrch do Kammerhofu. V této původně hlavní správní budově se nyní nachází expozice. V Banské Štiavnici byla odpradávna škola zaměřená na těžbu. Po první světové válce však byla poznamenána odchodem celého maďarského učitelského sboru i s většinou školního majetku. Jeden ze správců, pan Bartoloměj, má v Kammerhofu dva téměř identické portréty, není to omyl, je to pocta. A také jsem se konečně dozvěděl, že aušusník je povrchový horník - prosévač. Plastika horníka s kladívkem a mlátkem byla hodně realistická, chudákovi chyběla ruka s mlátkem, asi si ji v nepozornosti urazil kladivem. A také nelze pominout první dokumentované civilní použití střelného prachu, které se odehrálo právě zde, v Banské Štiavnici, v roce 1627. V oddělení důlních map byl i 3D model z devatenáctého století.

A znovu zpět do hlubin... Tentokrát do dědičné štoly Glazenberg. Ta už tak dobrá nebyla: 450 metrů dopředu a zpět, pár připomínek význačných návštěv a nulové informace. Možná by se jen dalo podotknout, že když štolu navštívil Josef II., tehdy pouhý následník trůnu, tak mu stačil stříbrně vyšívaný brokátový fárací oděv. Jako panovník by samozřejmě měl zlatý s hermelínem. Do hlavy jsem se uhodil už pouze dvakrát (a na ty, kteří mi říkali ať si dám větší pozor také došlo).

Po pozdním obědě v krásně zařízeném pivovaru jsme se vydali na poslední atrakci dne - místní hrad. Původně to měla být trojlodní basilika, ale turecké nebezpečí vynutilo změnu plánů a z chrámu se stala pevnost. V prvním patře se nachází Banskoštiavnická kalvária. Prý je zde přechodně, než bude dokončena rekonstrukce původního umístění.

Při návštěvě kopce s unikátní kalvárií (jejíž originální obrazy jsou na hradě) měl pan řidič dosti velké problémy s manévrováním ve stísněných podmínkách, ale poradil si skvěle.

Třetí den jsme vstali brzy a vydali se do vesniček v okolí prohlédnout si tamější kostelíky.

První z nich se nacházel v obci s malebným názvem Poniky. Ještě než jsme dorazili, tak nás průvodce upozornil, že už vidíme Poníky, na stráni však pobíhaly pouze ovce. Kostelík samotný měl překrásnou vnitřní výzdobu a i jeho fasáda zářila novotou, ostře kontrastující s okolím.

Druhý kostelík byl v Čeríně. Neměl až tak krásnou výzdobu, ale vyvažoval to skvělý farář, proto si dovolím krátkou odbočku. Uvítal nás v kostele a řekl nám, ať chvíli počkáme, že musí přeparkovat. Pak nám řekl, že my Češi máme dobrá srdce, že to ví z vlastní zkušenosti, byl u nás čtyři roky a teď stojí v kostele, takže by přece nekecal... Také se mu do kostela dostavuje průměrně jednou týdně rodina postižená démony, tak to řeší a taky máme být rádi za české koruny. A pak se pustil do přesvědčování přesvědčených: "Aké je tvé krstné meno, anjelik?". "Aneta". "Máš místo v nebi, Anetka..." Bratia Maďari mají v Budapešti dvanáct slovenských oltářů. Kostel vypadá, tak jak vypadá, protože opilí sovětští dělostřelci netrefili německou baterii, ale kostel (farář asi nezaznamenal, že takovéto objekty se využívají jako pozorovatelny pro řízení palby).

Třetí kostelík v Hronseku byl artikulární protestantský. Již v Čeríně jsme byli varováni, že na místě budeme informováni o tom, že za všechno mohou katolíci. A jak někdo vtipně poznamenal, byl to původní kostelík i s původní čarodějnicí. Vstoupili jsme dovnitř a byli jsme důrazně usazeni do dřevěných lavic. Pak nám bylo sděleno, že všichni zaplatíme jedno euro a dostaneme za to jakýsi papírový propagační materiál. Dohodli jsme se, že zaplatíme hromadně a část výpravy začala opouštět kostel. To se paní nelíbilo: "oni odcházejí bez zaplacení..." Někdy je těžké nebýt katolíkem. Jinak se jednalo o nádhernou dřevěnou stavbu (bez použití hřebíků - jedna z artikul). Střecha jasně vykazovala znaky lodní konstrukce - vzhledem k tomu, že ji kompletovali lidé stavějící jinak lodě to není až tak překvapivé. Lidé se sem chodili modlit až z padesátikilometrové vzdálenosti. Paní se nám ještě pokusila prodat letáček v pěti světových jazycích - anglicky, německy, francouzsky, slovensky a maďarsky. Za vstupné jsme chtěli potvrzení, ale slečna která se pro něj vydala byla z našich řad varována - pozor na pec! A jako perlička byl u kostelíka náhrobek krtka...

Poslední akcí třetího dne byl Zvolen. Na náměstí jak jinak než SNP jsme poobědvali, následně si prohlédli rekonstruovaný pancéřový vlak z výše zmíněného povstání, umístěný v parku, a jako zlatý hřeb pak zvolenský městský hrad.

Hrad byl původně bez fortifikace uprostřed města, opevnění bylo dostavěno posléze. Prohlédli jsme si jej v pořadí: nádvoří - strašná zima, pokladna, nádvoří - strašná zima, sál v přízemí, nádvoří - strašná zima a konečně první patro, odkud se na nádvoří nedalo dostat. Toto podlaží je dnes sídlem Slovenské národní galerie a nachází se zde též královský sál, místnost se stropem sestaveným z portrétů římských císařů.

V pátek, poslední den exkurze, jsme se jeli podívat do Kremnice. Kremnický zlatý důl (Štolňa Andrej) byl opět skvělou atrakcí. Tentokrát byly stropy pořádně vysoké a tak jsem se neuhodil do hlavy ani jednou. Expozice není stále dokončena a upravuje se svépomocí, takže její definitivní podoba je očekávána v dost dlouhém časovém horizontu. Nicméně jako zajímavost můžeme uvést, že již dnes se zde konají ochutnávky vína a jiné společenské akce. Jen je pak asi poněkud dobrodružná snaha štolu opustit.

Kremnická mincovna je pojem o kterém netřeba diskutovat. Mne osobně zklamala. Expozice se sestávala z prezentace zde ražených mincí, medailí a odznaků, strojů z 19. století a prosklené chodby nad současnou výrobou eurocentů a bangladéšských nominálů. V objektu se mohou fotit pouze interiéry, chodby a venkovní části jsou z důvodu bezpečnosti zapovězeny.

Hrad v Kremnici je dodnes nedobytná pevnost, do které se lze dostat pouze po několikerém zazvonění a otevření uzavřených mříží. Centrem hradu je kostel. Palác absentuje zcela. Původním posláním hradu byla ochrana pokladů vyprodukovaných doly a mincovnou. Paní průvodkyně se nás aspoň pokusila v kostele zabavit historkami o právu útrpném, aby nás hned poté vzala do dle jejích slov nejvyšší věže na hradě. Jedinou kaňkou bylo to, že vedle této stála další, ještě dvakrát větší...

A touto poslední památkou se historie letošní exkurze po slovenských báňských městech uzavřela. Nezbývá než se za rok těšit na další exkurzi a další bezesporu neméně zajímavé lokality.


Zveřejněno / aktualizováno: 19. 09. 2016