Moravské arkádové zámky 2007

(11. – 13. června 2007)

Velké Losiny, muzikant
Velké Losiny
Branná - Kolštejn
Moravská Třebová
Moravská Třebová
Telč
Uherčice
Náměšť nad Oslavou
Náměšť nad Oslavou
Rosice
Bučovice
Bučovice

Itinerář

  • pátek 11. června 2007
    • Velké Losiny (zámek)
    • Kolštejn (v obci Branná, zámek)
    • Moravská Třebová (zámek)
    • Třebíč (židovský hřbitov)
  • sobota 12. června 2007
    • Telč (zámek)
    • Uherčice (zámek)
    • Náměšť nad Oslavou (zámek)
  • neděle 13. června 2007
    • Rosice (zámek)
    • Bučovice (zámek)
    • Hustopeče nad Bečvou (zámek)

Plky Pavla Palaty

V pátek 11. června se započala později více než rychle ubíhající exkurze po moravských arkádových zámcích. Sraz byl stanoven na poněkud nekřesťanskou pátou hodinu ranní. Přesto všichni účastníci dorazili včas (až na  olomoucké a brněnské individualisty). Autobus se mi zdál podivně prázdný, Petra to komentovala slovy: „Není tady Cluny“.

První atrakcí překvapivě nebyl zámek, ale samotná cesta. Podívali jsme se na jinak nepřístupné parkoviště ČSAD na bývalém Ústředním autobusovém nádraží v Ostravě. Žíznivý autobus bylo třeba napojit...

Pak už jsme vyrazili vstříc Velkým Losinám. Za sebou jsme nechali Památník Ostravské operace, toho času ještě pořád v rekonstrukci. Také plno kraviček na okolních stráních, z nichž pohříchu nebyla žádná fialová. Také si myslím, že prodloužení Rudné ve směru na Opavu by asi bylo více než vhodné...

Velké Losiny nás přivítaly podmračeným nebem a první trojicí arkád. V první místnosti, kterou jsme navštívili (nepočítaje pokladnu a WC) byl zajímavý obraz, o kterém jsem si myslel, že je na něm pán s plechovkou na hlavě. Později vyšlo najevo, že to nebyl pán, ale vdova a že plechovka byl stylový čepec. Petru a Lenku zaujal kufřík na kosmetiku. Smály se tomu, že je opravdu skoro tak velký, že by se jim tam možná všechna vešla.

Průvodkyně byla příjemná a trpělivá paní. Popsala nám každý obraz i gobelín. O klenotnici prohlásila: „Klenotnice je sama klenotem“. V zámecké kapli byl na stropě spodobněn žebřík, který nejen že částečně přečuhoval umně zhotovenou dřevěnou částí, ale dokonce i měnil polohu. Neustále jsem si ho hlídal a dával pozor, aby se mi nedostal do zad. Kolem prošel Aleš drbající se za uchem se slovy: „Já jsem věděl, že si tu žvýkačku nemám dávat za ucho“.

Došlo samozřejmě i na Bobliga a čarodějnické procesy. Celkem mě překvapilo, že i muž může být čarodějnice a co víc, dokonce i katolický děkan. Bohužel jsme už nemohli spatřit popravčí dub, který pamatoval poslední selskou rebelii. Časně z rána 24. dubna tohoto roku následoval své oběti.

Další zastávkou byl Kolštejn v obci Branná (dříve též Kolštejn). Říct, že zámek není v dobrém stavu, je velice chabé. Naštěstí se podařilo zabránit jeho zbourání.

Celý prostor zámku byl plný jemného písku (skoro jako u moře), betonu a pampelišek. A v tento nádherný jarní den i účastníků exkurze, kteří vykukovali z každé díry (a že jich bylo na zámku požehnaně). Dokonce byla dokořán otevřena i všechna okna, smysl mi však trošku uniká, jelikož sklo nebylo ani v jednom z nich. Eva dala také k lepšímu historku z minulé návštěvy, kdy se konalo rytířské klání a jeden z rytířů málem umrzl, když usnul visící z jedné z rozpadlých zdí.

Zdá se mi celkem jasné, že není vhodné používat kulturní památky jako sklad léčiv. Betonové stropy a injektáž základů sice zabránily zřícení, ale na straně druhé vytvořily zcela nový architektonický sloh. Překvapivá byla třeba i zaručeně původní freska s nápisem 2xWC 7.8.94. A hned v první místnosti u vstupu byla mrtvolka ptáčka.

Co se dějin zámku týče, řekl nám průvodce: „Žerotínové byli rychlíci. Postavili horní zámek za necelých šest let a hned poté jej prodali“.

Posledním pátečním zámkem byla Moravská Třebová. Nejmenší arkády exkurze, také nejméně moravské. To proto, že Moravská Třebová leží od dob protektorátu v Čechách. Krásu zámku to však nijak nezmenšuje.

Průvodkyně nám hned na začátku pro jistotu řekla: „Expozice je nešťastně udělaná. A co víc, největší skvosty jsou rozpůjčovány, takže máte tak trochu smůlu“.

Na věži byly přesně jdoucí hodiny. Pro změnu hodiny uvnitř se daly rozpohybovat pouze klikou. Aleš s doktorem Pavelčíkem se o to úspěšně pokusili, ale vyzvánění ne a ne přijít. Aleš to komentoval: „Já jsem vám natočil hodiny a vy se teď budete všichni dívat“. Chvíli jsme to vydrželi, ale když se stále nic nedělo, tak jsme se raději šli podívat na portál. Ten se vtipně schovával za trsem stromů.

Město ovšem také vypadalo nádherně. Velké náměstí zalité slunečním svitem (dokud nezačalo drobně pršet). Městský park o rozloze asi čtyři metry čtvereční měl stálou otvírací dobu od osmi do osmi. A po cestě zpět k autobusu se nám podařilo úspěšně vyhnout odbočení na  ulici Ztracenou, což také mohl být náš konec.

Ubytováni jsme byli v Třebíči, v hotelu U Zlatého kříže. Majitel si na něj prý nastřádal velkovýrobou ponožek. Absolvovali jsme ještě zajímavou večerní procházku židovskou čtvrtí korunovanou noční prohlídkou židovského hřbitova. Jak už to v noci bývá, tak byla bohužel tma a tak byla k vidění pouze novější a nejnovější část hřbitova. Na pozadí komentáře doc. Nesládkové o židovské společnosti mě zaujal údolím procházející obyvatel Třebíče, který byl jistě unaven, chodník mu byl příliš úzký a pohyboval se po blíže nedefinovatelné křivce, která byla v jeho mysli dozajista přímkou. Při návratu k hotelu propukl mezi Radošem a Clunym spor o to, zda věž u náměstí je radnice či kostel. Cluny trval na svém: „Má to sanktusník, je to kostel.“ Radoš oponoval: „Sám jsi sanktusák!“

Poté jsme ještě za doprovodu majitele hotelu navštívili zatím nedokončenou terasu na střeše Zlatého kříže. Byl odsud krásný, i když poněkud chladný, výhled na večerní Třebíč. Zejména na židovské město a baziliku sv. Prokopa. Hotel samotný byl evidentně upravovanou stavbou. Schodiště ve druhém patře končilo ve zdi a ve třetím překvapivě taky.

V sobotu ráno nás čekala Telč. Překrásné náměstí, krásný park, který jsme neviděli, a hlavně zámek. Arkády zde tvoří propojení jednotlivých křídel. A samozřejmě nelze nevzpomenout Pyšnou princeznu, neboť Telč je hradem krále Miroslava. Bohužel období natáčení bylo také jediným, kdy v zámecké zahradě rostly třešně.

V interiérech se nám dostalo několik zajímavých informací. Paní průvodkyně nám toho neřekla mnoho, ale to, co nám sdělila, stálo za to. Už v kapli nekomentovala svaté, ale pouze strop. Takže mě zaujala socha, kterou jsem pracovně označil jako sv. Flóru, což jsem neopomněl sdělit svému okolí, načež Eva reagovala: „Ano, svatá Flóra, zvaná též pivoňka“.

Pak už měla hlavní slovo paní průvodkyně. V jedné místnosti byla skříň, která se pro svou velikost nedala dovnitř dostat dveřmi a tak byla protažena oknem. Někdo si prý opomněl změřit dveře. Na Valdštejnově obraze byl buď malý strom, nebo příliš velký Valdštejn. Že stál na břehu Baltu, vydávaného za oceán, už nikomu ve světle stromu nepřišlo divné. Ovšem dva hodnostní stupně Řádu zlatého rouna, s beránkem a bez beránka, to bylo něco.

Obrazy jsou tady opravdu pěkné, asi hlavně proto, že do barev přidávali býčí krev, aby byl výsledek opravdovější a plastičtější. Paní průvodkyně nám také sdělila, že na obraze můžeme vidět Slavatu a Martinice, jak je vyhazují z Vladislavského sálu. Asi ta krev...

V prostoru krbu se nacházel závěsný tlačítkový telefon a hasicí přístroj. Oba zaručeně původní. Telčský zámek byl opravdu vhodný k obývání, jelikož na něm všude byla stabilní teplota třináct stupňů. V loveckém sále byla mimo jiné i hodně stará antilopa z roku 1912 a lev z B.O.A. (asi Bohemisch Ost Afrika) z roku 1908. A zlatým hřebem prohlídky byl Popelčin střevíček, turistické ocenění pro nejpohádkovější zámek. Kdo obuje střevíček, tomu se zjeví Trávníček (Béďa).

Cestou do Telče přežil v autobuse Standa nálet téměř kobercový. Spadla na něj mikina.

Další zámek, Uherčice, leží jeden a půl kilometru od hranice. Stačil jen patnáctiminutový běh s kličkováním za doprovodu střelby a člověk byl v Rakousku. Na svou polohu v minulém století ale pochopitelně doplatily. Byly užívány i místním JZD, které mělo k zámku vztah jako k prostoru pro vybydlení a ustájení dobytka. To se určitě nelíbilo věžičce, která se na protest zřítila a pohřbila pod sebou tři telata.

Průvodce nám hned na začátku řekl, že není žádný odborník, ale stavař. Více takových neodborníků. I když nesouhlasil s památkáři, chtěl by totiž dříve zmíněnou věžičku dostavět: „Komíny se dostavovat můžou, věže ne. Asi jsou moc velké...“

V zámecké kapli, která druhdy suplovala farní kostel, se rozpovídal. Jednotliví svatí totiž mají své osudy. „Sv. Šebestián ztratil při stěhování šípy, chudák... Sv. Rochus je veden jako sv. Kryštof se psem...a svatá Agáta Háta s uříznutými prsy je popsána jako dáma nesoucí pudink...“

Západní křídlo zámku se používalo jako sýpka „...a tak kvůli pilousům a jiným čičmundům bylo stříkáno vápnem...“ A nakonec jsme se podívali do dosud nezrekonstruované části zámku, kde průvodce poznamenal: „Každý statik je tak trochu duševní cholerik.“ Vzhledem ke stavu jsem byl ale za všudypřítomné vzpěry docela rád... Po východu zpět na arkády se naskytl pohled na Radoše objímajícího sloup a jeho přátele.

Posledním sobotním zastavením byla Náměšť nad Oslavou. Podařilo se nám ji najít i možná díky Sanktusákovi GPS Clunymu, který tvrdil, že navigoval.

Narozdíl od všech předchozích rezidencí tato shlíží na městečko pod sebou z vysokého kopce. A jako jediná má také zasklené arkády. Nevypadají sice tak pěkně jako nezasklené, ale energetický přínos je bezesporu nemalý. Slídilům nedoporučuji prohlížet si krb i zevnitř, někdo by je tam mohl totiž zavřít...

V Náměšti jsme se také hromadně vyfotili na mostě se sochami svatých a z potůčku vykukujícím vodníkem.

V neděli ráno jsme dali vale Třebíči. Projevil se jako velice pohostinné místo.

Nedělní první zastávkou byly Rosice. I ty procházejí rekonstrukcí. Zdejším problémem bylo, že zámek byl využíván jako kdeco. Pošta, mateřská škola, část arkád byla v minulosti dokonce využívána jako garáže. Dodnes je druhé patro určeno ke komerčním účelům.

Poprvé za celou exkurzi jsme se dočkali papučí. A hned jich bylo málo. Podlahy nebyly k bruslení příhodné. Současné nabízejí daleko lepší podmínky. V expozici byla i habánská keramika. Podle průvodce: „Habáni odevzdali keramiku a ztratili se...“ Součástí zámeckého areálu je i jediné dochované kolbiště, které ovšem ze zámku není vidět. V jedné z místností bylo v minulosti sociální zařízení mateřské školy. Takže část z nás se nacházela na záchodech a část v umývárně.

V další místnosti byly na stropě zobrazeny smysly. Průvodce nám řekl: „ Je zde zobrazeno o jeden smysl více. Ten šestý je pár, pán a paní odcházející do lesa. Co by to tak mohlo být? My tvrdíme, že je to pohyb...“

Vystavený portál byl náročně rekonstruován z úlomků, které byly využity na stavbu zídky. I zde jsme se dozvěděli výbornou historku: „Přišel starší pán, a když to viděl, tak začal hořekovat. Tři dny mi trvalo, než jsem to rozbil a vy jste to zase dali dohromady...“ Komenského bustu mají na zámku proto, protože tam mistr „...určitě možná pobýval...“

Úzký průchod v rohové místnosti taky není původní, ale už se v něm zasekl jeden korpulentní Ital. A v poslední místnosti je také nepůvodní strop: „Nad sníženým stropem je bezpochyby také klenba, ale protože je nad námi tělocvična zvláštní školy, tak nebyla zatím pro jistotu odkryta...“

Po odchodu ze zámku jsme si ještě prohlédli náměstí. Standovi se tamní zachovalý pranýř líbil natolik, že se k němu chtěl nechat přivázat, nebo aspoň přibít za jazyk.

Moravský Krumlov bohužel z programu vypadl. Do podlahy byly zavedeny sondy a v důsledku toho existovalo reálné riziko prořídnutí stavu případných návštěvníků. Snad je proto jen dobře, že jsme pokračovali do Bučovic.

Dle ukazatele Motel Arkáda jsem poznal, že jsme na místě. Na programu byl nejdříve rozchod a poté prohlídka zámku. Zámek měl arkády po třech stranách a velice zajímavou fontánku uprostřed nádvoří. Ve chvíli našeho příchodu nad ní zrovna proháněla poštolka hejno holubů. Krásná byla také zahrada tvořená habrovými živými ploty. Trasa prohlídky vedla pouze přízemím jednoho křídla. Tam jsme se dozvěděli podstatnou informaci, že stavba je unikátní tím, že není postavena na žádných gotických základech, ale jako úplně nová...

Posledním zámkem exkurze byly Hustopeče nad Bečvou. Jsou ve více než havarijním stavu. Zvenku sice zámek vypadá velice dobře, ale uvnitř je to staveniště kombinované se zříceninou. Je neuvěřitelné, jaké škody dokáže napáchat dlouholetý nezájem o objekt, který by naopak měl být chloubou obce.

Opatrně jsme následovali průvodkyni s tichou, ale rázovitou mluvou přímo do zákazu vstupu. Stejně jako před tím na Kolštejně se všichni rozprchli do podezřele vypadajících místností se vzpěrami, propadlými stropy a trhlinami ve zdech. Schodiště z prvního do druhého patra nahrazovaly desky. A před modrým salónkem nás zastavil roj vos. Není proto divu, že někteří raději skončili v cukrárně, nebo na houpačkách v dětském koutku blízkého parku.

Při cestě zpět do Ostravy se ještě skupinka přede mnou pokusila zpívat, ale chyběly jim texty. Eva si povzdechla, že by potřebovala knihu „Já, zpěvník!“, čímž dozajista myslela zpěvník „Já, písnička!“

Za tři dny jsme si prohlédli devět zámků plus bonus v podobě Třebíče. Přestože některé věci byly jednotlivým stavbám společné, každá z nich představovala jedinečný zážitek, který stojí za to prožít.


Zveřejněno / aktualizováno: 18. 11. 2022