Litoměřicko 2005

(28. září – 1. října 2005)

Itinerář

• středa 28. září 2005
  • Mladá Boleslav (tovární muzeum Škoda Auto)
  • Litoměřice
• čtvrtek 29. září 2005
  • Doksany (klášter)
  • Budyně (vodní hrádek)
  • Říp (rotunda)
  • Mělník (zámek, vinný sklípek)
• pátek 30. září 2005
  • Terezín (ghetto, pevnost)
  • Střekov (hrad)
  • Litoměřice (podzemí)
• sobota 1. října 2005
  • Bezděz (hrad)
  • Litomyšl (zámek)
    
    

Plky Pavla Palaty

Každoroční tradiční exkurze katedry historie směřovala letos do okolí malebného a starobylého města Litoměřice. Byla ve znamení návratu k předchozí praxi cesty zájezdovým autobusem. To bylo umožněno zejména díky účasti bezmála čtyřiceti pěti zájemců o historii a večerní etnografická studia vzdálenějších regionů.

Na svatého Václava v pět třicet ráno jsme se sešli před budovou E. Chyběl Peťa Richtář, který zmizel neznámo kde a neznámo kdy. A tak jsme vyjeli. Cesta byla dlouhá a o obveselení se staral pouze Petřík. Obratně manipuloval s colou zakoupenou na pumpě. Na Zdenkovo upozornění, že by ji snad neměl otevírat, když s ní před tím třepal, pouze odvětil: „Já můžu !“ A pak opravdu mohl sbírat, či spíše stírat její obsah po blízkém i dalekém okolí.

První zastávkou byl hrad Lítice. Předchozí referát o hradu mi dal komplexní představu o jeho vzhledu, na kopci však stálo něco jiného. Jiří z Poděbrad prý rozlítil českou šlechtu, když vzal svůj titul vážně a pokusil se z Lític vytvořit nový Karlštejn. Ovšem středověcí stavitelé vůbec nemysleli na mobilní operátory a leteckou dopravu. A většina jejich schodišť neodpovídá ČSN. Na Líticích jsem také poprvé zaznamenal heslo letošní exkurze – český ekvivalent výrazu prevét - „výsernice“. Ostatně hrádek Jiříkem oblíbený by měl co nabídnout v tomto oboru i dnes. Zdejší dvoukabinkové pánské a dámské výsernice vynikaly kvalitou vpravdě kadibudkovskou...

Zastávka ve Staré Boleslavi byla zrušena. Fáma o setkání s prezidentem kladoucím věnce a vzpomínajícím na slavnějšího jmenovce se ukázala lichou. Stejně jako naděje účastnic zájezdu na políbení ruky hlavou státu.

Zato Mladá Boleslav měla co nabídnout. Zejména těm tisícům maminek a tatínků každé nové škodovky. Jak podotkla Potrib, není lehké být maminkou volantu. Nicméně reklamní škodovácký film byl podstatně umírněnější, než loňský film v Prazdroji. A pochopitelně začalo pršet.

Exkurze ve škodováckém muzeu začala tím, že se pan řidič už na druhý pokus spořádaně zařadil na prázdném parkovišti. Velice milým překvapením bylo, že na sv. Václava byl vstup do muzea zdarma. Všichni se vyfotili vedle jednotlivých modelů firem Laurin a Klement a Škoda. Největším solitérem byl upírský Ferrat. Jediný dochovaný kousek jednočlenné série. Nepopírám však, že se mi daleko více líbila starší autíčka, zejména pak ta předválečná a předpředválečná.

Rozchod v Mladé Boleslavi pak byl ve znamení horečného hledání restaurace, kde by se podávalo teplé jídlo. Informace, že výborná pizzerie se nachází vpravo od Admirála, se ukázala jako mylná, zato jsem si prohlédl čtvrť holobytů a nějaký kostel.

Po obědě, který byl spíše večeří, jsme se začali přesouvat do Litoměřic. Návštěva Kauflandu se stala signálem pro jeho vykoupení. V Litoměřicích jsme zaparkovali na volejbalovém hřišti diecézní ubytovny. Byla velice pěkná. Vynikala též umístěním našeho pokoje mezi dámské sprchy a tenkou dřevěnou příčku, za kterou byl Zdenek. To nám umožňovalo se poněkud pasivně účastnit jeho disputací s Peťou Doleželem, řečeným též Farář. Také mě trochu překvapilo, když jsem na pánských záchodech potkal Potrib. Vše se ale vysvětlilo. Tyto WC byly jediným průchodem na terasu.

Večer jsme si šli fakultativně prohlédnout centrum. Projektant náměstí v Litoměřicích na ně neumístil fontánku, dal tam rovnou celé parkoviště.

Druhý den jsme projeli stěnou mlhy a deště a dojeli ke klášteru v Doksanech, na jehož zdi stál nápis: Státní statek Roudnice, národní podnik. Naším průvodcem byl příslušník řádu. Na počátku se někomu podařilo ukopnout část lavice. Pak nás mnich informoval o tom, že se tyto kláštery stavěly vždy v páru. Den, dva od sebe, aby nebyly příliš blízko, ale aby mohli bratři sestrám posloužit. Vyzval nás, abychom nechodili do bočních kapliček a nefotografovali. Takže do boční kapličky vlezla Potrib a fotit se rozhodli Zdenek se Standou. Pán i pan z nás měli opravdu radost.

Pseudokrypta byla restaurovaná. Velice citlivě. Vypadala jako z umělé hmoty nastříkané břízolitem. Tady mi trochu chyběla Eva, neboť jsem nikde neviděl odpadkový koš a ona má tak skvělou kapuci...

Vodní hrad Budyně byl ovšem jiné kafe. Při příjezdu jsme neměli vystupovat z autobusu a tak jsem se zarazil a zasedl vedle Petříka. Petřík spal, ale určitě už si to nemyslel, když na něm přistál Radošův batoh.

Hrad měl být v minulosti obklopen vodou. Dnes už zůstala pouze v kalužích. Ale vysvitlo slunce a objevila se sympatická průvodkyně. Seznámila nás s hradem a jeho historií. Neopomněla zdůraznit, že se jedná o torzo po výbuchu hradní prachárny. Při této nešťastné události byla rozmetána do širého okolí paní hradu a devět poddaných forem života (včetně původce výbuchu). Dále se nám pochlubila tím, že na hradě žil autor první české kuchařky s velmi chutnými recepty, zejména na lehké likéry. Také zde jako kněz působil Václav Hájek z Libočan. Tady si nic nevymýšlel, to přišlo až později.

V přízemí byla alchymistická laboratoř. Druhé patro bylo upraveno pro současné využití. Přesto mě překvapilo, když jsem plynule přešel z historické části na moderní WC. To ovšem byla jen část překvapení. Začal mi zvonit telefon – volal Radoš. Proč volá, vždyť je ve vedlejší místnosti? No, nebyl. Byl zavřený s dalšími dvěma společníky v alchymistické laboratoři...

V expozici Adolfa Borna se Aleš nechal vyfotit s přilbou. Nejdříve v náručí a poté na hlavě. Naštěstí nebylo třeba mu ji odebrat, vzdal se jí sám.

Na oběd jsme zašli do místní restaurace. Zde byl Petřík obtěžován dvěma domorodci. Periodicky mu co deset minut pokládali otázku: „V tý Ostravě není moc práce, viď?“ Raději jsme vyrazili na Říp.

Přijeli jsme od Roudnice, stejně jako praotec Cikán. Jen s tím rozdílem, že my jeli autobusem a on na krytém voze plném kradených slepic. Panstvo bohužel nechalo Říp zalesnit a tak z něj nebylo celkem nic vidět.

Když jsem se před rotundou díval na oblohu, tak jsem si říkal, že tak nějak musí vypadat léto v Plzni. Za chvíli začalo pršet.

Rotunda patří Lobkovicům, Říp taky, ostatně i Mělník a Střekov. Co myslel praotec Čech tím strdím? Průvodkyně měla dikci, která se snad ani nedá napodobit. A nechtěla dovnitř pustit profesorku Pavelčíkovou. Řidič nám opomněl sdělit, že do rotundy dorazí, vstup opozdilců byl však natolik razantní, že si i on na Bezdězu vzpomněl.

A zjistil jsem ještě jednu věc. Pokud někdo podlehne únavě, pak vždy před něčím, co bude všem ostatním ukazováno. Ve znojemském archivu byla obětí Radka, zde Richard.

Poslední zastávkou dne byl pro některé zlatý hřeb exkurze – Lobkovické sklepy v Mělníce. Nejsevernější vinice v Evropě. Zde došlo k nějakému přehmatu s objednávkou, ale vytěžili jsme z toho maximum. Provádění se ujala sama paní kněžna.

Ač původem Švýcarka, mluvila roztomilou češtinou. Provedla nás sklepy a jejich historií. Jen na vstupence mě poněkud pobavilo, když jsem se dozvěděl, že prvním vinařským odborářem byla svatá Ludmila. Paní kněžna se pak ptala, odkud jsme a co děláme. A velice kvitovala, když zjistila, že součástí výpravy jsou kromě historiků i kněz, sociální pracovnice a právník. Jen jí chyběl lékař – bohužel kolega přicházející v úvahu byl zrovna insolventní.

Paní kněžna se též domnívala, že Aleš je takový ten student – nezbeda, jimiž je české školství zamořeno, a jaké bylo její překvapení, když se z něj vyklubal vedoucí exkurze.

Ochutnali jsme devět vín – čtyři bílá a čtyři červená (nebo tak nějak). Nejvíce mi chutnal klaret – modrý portugal, výběr hroznů. Klasické lahve ve tvaru kalamáře mi také přišly velice sympatické. Po čtvrtém bílém už bylo řádně veselo. Paní kněžna s údivem konstatovala, že ženy toho snesou více než muži. Ostatně není divu, kromě vína musely snášet i nás...

V autobuse směr Litoměřice jsme pak hráli hru: „Vymyslete slova na písmeno K o pěti písmenech“. Hru nám neustále narušoval Tom se slovy typu kafilérie a kataklyzma. Naše soupeřky také neustále usilovaly o uznání slov koks (Jana) a krunýř (Romana). Hra nám vydržela dva dny.

Po tomto večeru na nás přišla první stížnost na ubytovně. Prý jsme byli příliš hluční i po čtvrté hodině ranní. A to se přitom Radoš tak snažil dostat Kubu i se židlí potichu z našeho pokoje. Jenže, co to bylo platné, když Kuba i s židlí došel do společnosti, která povykovala pod oknem provozovatele ubytovny.

Třetí den přišel Terezín. Krásná fortifikace. Depresivní vězení a ještě depresivnější ghetto. V pevnosti je nápis oslavující Gavrilla Principa jako hrdinu všech jihoslovanských národů. Nevím, jestli je jím dosud.

Podmínky vězení v Terezíně byly příšerné a ještě se zhoršily, když dorazila německá výprava.

Paní průvodkyně nás před vstupem do chodby v opevnění varovala před klaustrofobií. Říkala ... budliky, budliky, nízký strop! U východu z chodby rostly hrušky. Holky na ně dostaly chuť. Naštěstí byl poblíž i zahradník s traktůrkem a lopatou. A tak jich pár dostaly dolů – tou lopatou.

V muzeu jsem zakopl o schod a o nějaké zaměstnankyni prohlásil: „Ale tady stála taková paní...“, stála za mnou. Promítli nám též desetiminutový film. Nebyl nic moc, ale většina jej ocenila – v měkkých křeslech se jim jistě dobře spalo.

Minuli jsme penzion. Byl příhodně umístěn. Přímo u hřbitova. Pak jsme si šli prohlédnout kolumbárium, kde nebyli žádní holoubci a kupodivu ani žádné urny. Na Alešovu poznámku, že se nejedná o obvyklý židovský hřbitov vnější, ale o méně obvyklou verzi vnitřní jsem se snažil nereagovat, neboť okolí uvěřilo...

Bez oběda bos, tedy v tomto případě bus, se vydal na hrad Střekov. Střekov měl být pro mě zlatým hřebem exkurze. A byl.

Nádherný, nikdy nedobytý hrad se tyčil na ostrohu nad Labem. Průvodkyně zážitek ještě umocnila. Nejdříve nás pochválila, že jsme z Ostravy, neboť ona je z Valašska. Poté nám sdělila, že hrad byl postaven na obranu proti loupeživým Sasům a že právě dnes jsou přítomni. Zároveň nás nabádala, abychom vynechali tradiční kulturní zvyk, házení Sasů z hradeb. Neb tito jsou už ve věku, kdy to celkem nestojí za to. Také řekla, že Sasíci u nás loupili zejména slovanské ženy. Pokud bych ovšem byl Sas a ona představitelka Slovanek, pak bych se radši vydal loupit do Bavor.

Radoš byl v mučírně použit jako pokusný králík. Celkem nic se mu nestalo, jen Zdenek ho trošku postrašil. Při představování mučících nástrojů a postupů prý měly slabší povahy omdlévat, ale to se asi stávalo před  uvedením amerických akčních filmů do českých kin. Zajímavý byl postup mučení podezřelých z čarodějnictví. Na závěr totiž na pohled úchylný katovský pacholek obviněnou udeřil spodní částí kukly, aby nemohla odvolat a byla imunní proti plamenům.

Pod věží řekla paní průvodkyně Zdenkovi: „Tak synečku, ještě padesát schodů!“ Výhled byl fakt super. Pod námi tekla řeka a v malebném údolí se rozprostíralo Ústí nad Labem, tedy údolí by bylo malebné, kdyby tam nebylo Ústí. Prý bylo nejkrásnější v šestnáctém století a to je už opravdu dávno.

Po návratu do Litoměřic nás čekalo podzemí. Bylo jako vždy projektováno spíše pro permoníky, ale nakonec prošel i Zdenek. Provádějící studentka ekonomie nás považovala za střední školu. Po dotazu na gotický oblouk a zjištění, že nejenže známe odpověď, ale že jsme dokonce historici, poněkud zrudla a silně znejistěla.

I tak ale prohlídka probíhala ve svižném tempu, možná i proto, že nejmenovaný kolega vyjádřil nahlas přání slečnu potmě pokousat. U kanálu ústícího do podzemí si slečna postěžovala, že musí uklízet odpadky a vytírat vodu. Tak jí Honza poradil, aby vyměnila kryt na kanále. Pak se ještě Zdenek zeptal na zvířátka a důlní plyny, eventuálně na jejich vzájemnou kombinaci. Slečna si nás bude pamatovat...

Večer se pak poněkud protáhl, někteří ani nešli spát. Další jako Kuba přišli deset minut před budíčkem a převlékli se do pyžama se slovy: „Ať to aspoň vypadá, že jsem spal.“ Pravděpodobně se snažil oblafnout sám sebe.

A tak jsme zamávali Litoměřicím a zamířili na Bezděz. Všude byla mlha. Bezděz se vypínal jako velké bílé nic na strašně vysokém kopci. I z hradu byl výhled jen na velké bílé moře. Ten byl ovšem fantastický. Vpravo by bylo vidět Máchovo jezero, kdyby nebyla vidět mlha.

Průvodkyně nám potom sdělila několik informací. Ukázala nám místo, kde se slunili mniši – ti museli mít opravdu hroší kůži. Také nám řekla, že co Jan Lucemburský zastavil, to Karel IV. vykoupil, aby to následně opět Jan zastavil. To bylo tím, že Jan byl první a Karel až čtvrtý. A v hradním paláci pak připojila historku, jak si Václav II. hrál s ptáčkem a jak mu to purkrabí zakázal.

Pak jsme vystoupali na věž. Měla přesně 156 až 164 schodů, verifikované měření pánů Pavla a Radoše. Na prvním nádvoří byly toitoi budky, které si ovšem kvalitou s výsernicemi nezadaly. Po cestě dolů jsme ještě měli počítat zastavení křížové cesty, zbudované hradní paní. Bylo jich patnáct...

Poslední zastávkou byla Litomyšl, druhdy biskupství a i jinak krásné město. Zámek patřil Koskům a Perštýnům (slovy pana průvodce). Hradní divadélko mělo posuvné kulisy a díru v podlaze pro nápovědu. V interiéru byl i sál s obrazy z bitev Evžena Savojského, na nichž jeden padlý neustále otáčel botou. Ochoz v prvním patře pak strhl i mě stejně jako každý rok ke hře „Kdo šlápne na čáru, má v botě žížalu!“, na svou obranu musím říct, že se ji účastnila i církev svatá zastupovaná Peťou Doleželem.

Další pamětihodností Litomyšle je Portmoneum, překřtěné okamžitě na muzeum portmonek. Autor byl prý tak trochu úchyl, ale byl v tom dobrý. Ať už se ovšem za dveřmi nacházelo cokoliv, zůstalo to pro nás skryto. Výjimečně bylo otevřeno pouze do tří a my přišli ve čtyři. Trochu zklamán, vydal jsem se na poslední exkurzní oběd.

Na náměstí prý byla dobrá restaurace. Náměstí se ukázalo jako dostatečně dlouhé i pro bloudění orientačního běžce, ať už tam byla hospoda u Slunce nebo u Sumce. Ve zmíněné restauraci měli číšníka-specialistu na  jídlo a číšníka-specialistu na pití. První přišel ten první a druhý ten druhý, ještě že jsem přišel před nimi.

Po cestě domů jsme přišli o část výpravy, ale vzhledem k tomu, že se všichni ztratili poblíž místa trvalého pobytu, nedošlo až k tak velké škodě. Ještě před dojezdem Zdenek doporučil Honzovi vyvinout vlastní parfém pod značkou HH, čtěte HaHá! I logo vymyslel, jen ta vůně mu chyběla.

A tak jsme ukončili náš příjemný výlet do krajů dalekých a dějů minulých. Ale už za necelý rok bude další...

Zveřejněno / aktualizováno: 18. 11. 2022