Krakovsko 2007

(3. – 6. října 2007)

Itinerář

• středa 3. října 2007
  • Osvětim (koncentrační tábor)
  • Wadowice (rodné město Jana Pavla II.)
  • Kalwaria Zebrzydowska (klášter)
• čtvrtek 4. října 2007
  • Grota Lokietkowa (Lokýtkova jeskyně)
  • Ojców (hrad)
  • Pieskowa Skala (zámek)
  • Wieliczka (solné doly)
• pátek 5. října 2007
  • Tyniec (klášter)
  • Wavell (hrad polských králů)
  • Kraków
• sobota 6. října 2007
  • Wysovice (románský kostelík)
  • Ogrodzieniec (hrad)
  • Jasna Góra u Czenstochové (klášter)
    
    

Plky Pavla Palaty

Den první

Už po cestě od hranic jsme se bavili všudypřítomnými prodejnami meblowymi. Také polské značky typu „děcko s bonbonem na tyčce a pán bez prstů chodící po dvou čarách“ asi značily přechod. Nadto našel Honza na svém místě bezedný sáček o velikosti dvacetikoruny. Minuli jsme i polskou pumpu, na které byla vyvěšena cena benzínu 4,23 zlotého za litr a cena hotdogu 3,99 za kus.

Náš program v Polsku začal návštěvou Osvětimi – koncentračního tábora. Při příjezdu jsme jedenkrát objeli kruhový objezd, což vyvolalo nadšené skandování „Ještě! Ještě!“.

Po vystoupení z autobusu odmítla část výpravy tábor navštívit, čemuž se vůbec nedivím. Trasa prohlídky začínala příznačně u brány s nápisem Arbeit Macht Frei a pokračovala přes mnohdy až příliš realistické ukázky hrůz, u kterých se vzpírá věřit, že je jich člověk schopen.

Průvodkyně byla velice milá paní. Provedla nás baráky v původním stavu, baráky smrti, zdí smrti, apelplacem a plynovou komorou včetně krematoria. Následně jsme navštívili osvětimskou knihovnu. Na zdi tam jako dekorace visel komputer analogowy od firmy Makrosczot. Posledním místem, které jsme si prohlédli, byl československý barák. Zde je expozice dotovaná českým a slovenským státem připomínající tragické osudy vězněných a zahynulých z tehdejšího Protektorátu a Slovenska.

Druhou zastávkou prvního dne byly Wadowice. Rodné město Karola Wojtyły – papeže Jana Pavla II. Před kostelem, v němž byl pokřtěn, má i poněkud rozevlátou sochu. Obrovské množství návštěvníků se před ní fotografovalo, modlilo, případně i plakalo. Jedna polská návštěvnice dokonce využila toho, že je po dešti. Za sochou se vytvořila kaluž vody steklé po její zadní straně a paní si takto požehnanou dešťovou vodou omývala obličej.

Naděje na prohlídku rodného domu, který je příznačně hned vedle kostela, se ukázala jako lichá. Fronta byla opravdu tasemnicovitá.

Zato bylo možno vyzkoušet kremówki, oblíbené zákusky Jana Pavla II. Velké množství opravdu sladkého krému mezi tenkými oplatkami. Na zahrádce cukrárny byla dokonce reklama s papežovým citátem: „S pomocí kremówek jsme přežili maturitu.“ Vzhledem ke svému vztahu ke sladkému krému bych raději znovu maturoval, než jej každodenně konzumoval.

Třetím a posledním zastavením dne byla Kalwaria Zebrzydowska, ohromný klášter se svatým obrazem Matky Boží a mnohými malými kapličkami v blízkém i širokém okolí. K dispozici byl i plánek, o němž Radoš prohlásil: „Já tomu nerozumím, to je moc složité!“

V parku, který nebezpečně připomínal les, rostly i kaštany. Navrhl jsem založení sekty Kaštanitů a odnesl jsem si trzy kasztany zebrzydowskie. Navštívili jsme též jeden shluk tří kapliček na nejbližším kopečku, ne nepodobném Řípu – taky nebylo pro stromy vidět vůbec nic. Před každou kapličkou klečel modlící se polský poutník.

U parkoviště bylo stanoviště polských Toi Toi budek. Stála u nich jako vždy paní se jmenovkou. Tato ale neměla ani židli a vypadala v kontrastu s klášterem poněkud zanedbaně. Je ovšem možné, že k ní patřil miniobytný příves zaparkovaný obok. Nebo taky ne...Ocenili jsme také rozumný přístup řidiče Radka. Narozdíl od řidiče Jardy z minulých exkurzí napřed vypustil cestující a teprve potom se jal manévrovat po parkovišti.

Večer jsme dorazili do Krakova. Ubytováni jsme byli v hostelu Atlantis, valná většina ve třetím patře se zakódovanými dveřmi. Jediným problémem celého ubytování bylo sociální zařízení. Pouhá dvě WC a dvě sprchy na celé patro, ovšem na druhé straně se jednalo o bezplatnou službu.

Večeřeli jsme v CK Browaru. Celé centrum města neuvěřitelně žilo. Na to, že byl všední den, bylo všude plno lidí. Srovnal bych to pouze s davy na Václaváku, v Brně na České nebo na Stodolní v dobách největší slávy. V Browaru byla krom výborného jídla k vidění i rura – dlouhý válec, do kterého se dalo načepovat šest piv, která se rozlévala pomocí ventilu v dolní části. Co se jídla týče, tak Standova porce byla dvakrát větší než Michalova, Zdenkova a Petřina. Dále byly zajímavé záchody za šedesát grošů a ve finále i drsná rvačka. Při návratu jsme úspěšně vyignorovali česky mluvícího žebráka a dva opilé provokující Poláky.

Den druhý

Druhý den ráno jsme se nečekaně střetli s druhým krakovským fenoménem. A přitom den začal výborně, v obchodě měli Kubuše a pro Štěpána i játrovku. Z té se sice vyklubal tavený sýr, vůbec mu nebylo divné, že je játrovka mezi mlékem a jogurtem, ale nakonec snědl i jej. Ovšem zpět k překvapení. Přes noc se totiž večerní davy z náměstí přetavily v obrovskou dopravní zácpu. Takže stojíme, stojíme a autobus nikde. Přijel o padesát minut později a čekala nás dvacetikilometrová cesta na hodinu a půl.

Čekání na autobus jsme využili k bližšímu průzkumu okolí za denního světla. Snažili jsme se tím trochu popíchnout i pana Murphyho, ale pořád nic. Naproti hostelu byly obvyklé Akcesorie Meblowe a poněkud méně obvyklé Meble kolonialne. V pivnici naproti nalévali široký výběr tří piv – Mocne za tři zloté, Tyskie za čtyři a půl a třetí, jehož kvalitní značku jsem zapomněl, za pět zlotých. A Clunyho zaujal obchůdek naproti přechodu, kde prodávali předměty religijne (deset metrů od sex shopu). Zejména se mu líbil krucifixíček vystavený ve výloze a chtěl si jej pořídit. Jen nikde neviděl dostatečně vhodný kámen. Zdenkův návrh, aby hodil do výlohy odpadkový koš, odmítl, stejně jako další návrh, aby si jej tedy koupil se slevou bez atleta. Naštěstí přijel autobus.

Čtvrteční program zahajoval Ojcówski park narodowy. Nejdříve jsme se šli podívat na Lokýtkovu jeskyni (Grota Lokietkowa). Zde se před lety ukrýval Vladislav řečený pro nízký vzrůst Lokýtek před vévodou krakovským a králem polským Václavem II. Bohužel se českým rytířům nepodařilo jeho úkryt odhalit a tak nedošlo k trvalému spojení Čech a Polska.

V lese před jeskyní jsme se setkali s telefonní budkou a se zástupem polských dětiček, které se smály našemu přízvuku. Byli jsme pro ně velkou atrakcí, pravděpodobně první cizinci, které kdy viděly.

Na dotaz, zda si máme koupit vstupenky, reagoval Aleš: „Všecko vam kúpim!“.

V samotné jeskyni se nás ujal svérázný průvodce důchodového věku s velice rychlou polštinou. Myslel si, že jsme Slováci. Možná dokonce, že ještě existuje Československo. Nebo jen nevěděl, kam trčí jižní nepolský konec Tater. V každém případě nám barvitě popisoval pronásledování Lokýtkovo a jeho báječnou vychytralost. Češi se totiž dozvěděli, kde se zhruba skrývá. Jenže malý, vychytralý a k smrti vyděšený Lokýtek se nechal spustit do jeskyně shora. Nechtěl totiž poškodit velkou pavučinu před vchodem. A tak když se časně z rána pěšky doploužila česká jízdní hlídka, uviděla třpytící se kapičky rosy na velké pavučině. Lokýtek přežil a stal se králem...

Jeskynní komplex je tvořen třemi hlavními místnostmi – Rytířským sálem, Kuchyní a Ložnicí. V Ložnici je skalní útvar, který vypadá jako orel s rozpjatými křídly (původně mi připomínal spíše draka). V každém případě byla ale jeskyně tmavá a vlhká. Dokázal bych si představit daleko pohodlnější úkryt. Třeba stodolu nějakého zámožného poddaného...

Dále nás pak naše nohy vedly od jeskyně lesem a skalami na hrad Ojców. Byl postaven posledním Piastovcem Kazimírem Velikým a pojmenován na počest otce (Vladislava Lokýtka). Po cestě se vyskytovalo velké množství stánků prodávajících meče, štíty, přilby, vlaječky i vlajky. A také ser (pravý domowy). Nic jsem si nekoupil, neměli nám zavraždit Václava III. Navíc i uprostřed lesa chtěli jeden zlotý za záchod.

Hrad samotný je zřícenina se zachovalými dvěma věžemi a studnou v rekonstrukci. Došli jsme k němu za zpěvu prostonárodních písní typu Páni kluci a Písně hajného a dcer z Trháku.

Z Ojcówa jsme poté pokračovali na hrad – zámek Pieskowa Skala. Měl velmi pěkné interiéry. Množství vystavených exponátů bylo ale z časového hlediska nezvladatelné. Některé byly velmi zajímavé, jeden příklad za všechny – obraz trápení nevěrných žen obsahoval i trápení nevěrných dětí.

Krom zajímavých interiérů byl poblíž i skalní útvar, Herkulův kyj. A v jedné z věží krásná kavárna s terasou s výhledem do širého okolí, v kterém poněkud zacláněl zmíněný kyj. Pod hlavní hradbou se nacházela perfektně upravená zahrada. Mám pocit, že je někdy zimostráz pro živý plot vhodnější než habr. A Cluny si stěžoval, že jej škrábla kočka poté, co ji dle svých slov pustil.

Součástí Pieskowe Skaly byl i pozdní oběd. V malé, nemohu říct, restauraci. Pro urychlení jsem si dal bigos. Byl by možná docela dobrý, kdyby nebyl na půl studený, a k němu zmražená houska. Dvoučlenný personál nebyl připraven na nápor českých turistů.

Ovšem vrcholem dne byla Wieliczka. Tedy její fascinující solný důl. Památka na seznamu UNESCO a opravdu něco fantastického, co stojí za shlédnutí.

Nejprve jsme po dřevěných schodech sešli padesát dvě podlaží do hloubky šedesát čtyři metrů. Odtud jsme pokračovali chodbou do první komory, ve které byl pomník Mikuláše Koperníka, našeho turistického předchůdce. Následoval Kazimír Veliký a Kinga. Tedy přesněji svatá Kinga (svatořečena Janem Pavlem II.). Tato původem uherská kněžna dostala od svého otce krále Bély solné doly v Uhrách. Na znamení, že jí patří, do nich vhodila zásnubní prsten. Když se pak provdala do Polska (za Boleslava Stydlivého), otevřela tento solný důl ve Wieliczce. A pověst říká, že když horníci vynesli první hroudu soli, byl v ní její prsten. Sůl za ní přišla z Uher.V jedné z komor je k tomu ze soli vytesáno celé sousolí.

Dále jsme pokračovali několika kaplemi. Ta největší z nich, zasvěcená Matce Boží, je opravdu něco úžasného. Nemusel by se za ní stydět lecjaký chrám. Dokonce i dlaždice jsou vytesány ze soli. Pan průvodce nás upozornil, že nemáme lízat podlahu, ovšem že zdi klidně můžeme. V této kapli je pochopitelně i solná socha Jana Pavla II., který Wieliczku několikrát navštívil (ovšem ještě před pontifikátem). Dokonce zde sloužil i mše. Jeden ze solných svícnů mu byl zapůjčen do Vatikánu.

Byla nám předvedena i několikerá ukázka těžby soli. Využití koní v dole, nejrůznější rumpály, ale i těžká práce horníků. A nebo také solánka - solná voda, která se dodnes k těžbě používá. Ovšem těžba už je pouze udržovací. Ale i tak činí patnáct tisíc tun soli ročně. Většina produkce je prodána jako suvenýr turistům.

Potkali jsme i dalšího návštěvníka. Sasko – výmarského ministra zemědělství, pana Goetha. Statuje v komoře Weimar. Kousek od ní je k vidění výstava moderního umění. Také jsme viděli několik jezírek. Prý velice studených, ale zároveň i velice zdravých.

Nejhezčí bylo předposlední z nich. Bylo nejprve ponořeno do tmy a za velebných tónů Chopinovy skladby se postupně rozsvěcelo, aby na konci opět upadlo zpět do temnoty.

Většina turistických komor byla bez výdřevy, pravděpodobně injektovaná betonem. Ale nacházely se zde i vydřevené komory. V jedné z nich byl maršál Piłsudski. Stál na místě komunistického hrdiny, který skončil ve skladu. V této komoře bylo i největší jezírko, jaké jsme na trase viděli. Bylo asi také zdravé. Ovšem určitě ne pro sedm opilých pruských vojáků, kteří se v něm utopili za první světové války.

Pověst také praví, že kdysi za horníky odedřeli všechnu práci krasnoludki (trpaslíci). Bohužel tomu tak již není. Přesto jich několik v jedné z komor zůstalo. Jen jeden je bezvousý, ten nejbližší k prohlídkové trase. Traduje se totiž, že pokud jej žena políbí, tak se rychle vdá. A urychlovačky svého stavu se činily natolik, že mu postupně zlikvidovaly celý plnovous. Chudák krasnoludek se proto raději přesunul za vodní příkop.

V nejvyšší komoře se s námi rozloučil průvodce. Strop byl třicet šest metrů vysoko. Konal se zde první podzemní bungee jumping a také do Guinessovy knihy zaznamenaný první podzemní let balónem.

Dobrovolníci pod vedením Standy si ještě prohlédli muzeum. Neboť kdo jej nenavštívil, jen obtížně dostane zápočet z Homo Faber.

Při cestě k výtahu jsme prošli podzemním WC a podzemní restaurací, odkud je možné si zavolat z hloubky 122 metrů. U paty výtahu pak byla hloubka 135 metrů, tedy největší, jaké jsme dosáhli. Výtah sám byl čtyřkójový. Do každé kóje se vešlo devět lidí, kteří tam byli namačkáni jako sardinky. Po čtyřiceti sekundách letu vzhůru poté překvapeně vystoupili opačnou stranou klece.

V Krakově mě už nepřekvapilo, že meble vyrábí i firma s názvem Aquaform.

Den třetí

Standu ráno rozčílil Štěpánův budík. A když Štěpán nevstával, tak ho vypnul. Zdenek mi sdělil, že je na mně velice smutné, že nechlastám. Pak zjistil, že nemá svou krysu: „Neviděl někdo mou krysu? Naposledy se se mnou válela na chodbě.“

Venku před hostelem jsme opět zahájili předem ztracený boj s dopravní zácpou. Přiloudal se Cluny s podivnou taškou a na dotaz, zda se jedná o odpadky, odvětil, že ne, že je to snídaně. „Ty snídáš odpadky !?“ „Ne !“ „Ty jsi Zdenkova krysa !“ „Jo, zmutovala jsem ...“, potvrdil Cluny.

Do kláštera Tyniec jsme dorazili zároveň s rakouskou skupinou. Prošli jsme křížovou chodbu, kde jsme se od bratiszka zakonnego dozvěděli vše podstatné o historii kláštera, včetně jeho osudů za komunistické éry. Prohlédli jsme si i kostel a hromadně se s ním vyfotili.

A pak už nás čekal druhý zlatý hřeb exkurze. Wawell, sídelní hrad polských králů, monumentálně se tyčící nad Krakowem. V jeho gotické katedrále se nachází největší polský zvon Zikmund a hlavně hrobky polských králů. Leží zde Vladislav Lokýtek, Kazimír Veliký, Vladislav Varnenčik, Zikmund I. Starý, Zikmund III. Vasa, Vladislav IV. a mnozí další. Překvapivě i Jan II. Kazimír, poslední Vasovec, který abdikoval a zemřel v klášteře. Neméně překvapivý je i hrob maršála Piłsudského.

Ve zbrojnici a pokladnici jsme museli projít bezpečnostním rámem. Pravděpodobně proto, aby se zjistilo, jestli něco nevnášíme. Při východu už to nebylo třeba, asi panuje obava, že by turisté mohli sbírky obohatit a ne rozkrást. Jinak byly tyto místnosti plné zbraní palných i chladných, korunovačních i kořistních stejně jako praporců, praporů a plášťů.

Dále jsme navštívili oficiální přijímací pokoje polských králů, které byly koncipovány do chronologické řady představující panovníky od Vladislava Lokýtka a Kazimíra přes Jagellonce, Vasy až k Janu Sobieskému a šlechtické republice. Na jedné ze zdí visel i obrovský obraz znázorňující vítězství křesťanského loďstva nad Turky u Lepanta v roce 1571.

Pod hradební zdí směrem k Visle je drak. Bohužel ale tentokrát nechrlil oheň. Asi byl rozbitý.

Po opuštění Wawellu byl na programu volný program, prohlídka města. Vrátili jsme se tedy na Rynek Glówny, prohlédli si Sukenicu a zašli do kavárny v prostorách Jagellonské univerzity. Na cestě do hostelu mě zastavil afropolák a ptal se, kolik je hodin.

V hostelu samotném nás pak čekalo nemilé překvapení. Na našem patře změnili kód dveří, aniž nám v recepci cokoliv řekli.

Den čtvrtý a poslední

Po autech v sobotu nebylo ani vidu ani slechu. Autobus dorazil dokonce dříve, než se shromáždili pasažéři. Takže jsme mohli pohodlně nastoupit a vydat se cestou k domovu. Ovšem stále nás ještě čekaly tři zastávky.

První byl románský kostelík ve Wysocicích. Původně jsme si ho měli prohlédnout zvenčí a o dva dny dříve. Podařilo se však přesvědčit faráře, aby nám kostelík ukázal i v tento den a dokonce zevnitř. Byl to ale farář – misionář. Byl nadšený příležitostí obrátit na víru pravou pár zbloudilých duší. Už přede dveřmi držel přednášku o tom, že toto je dům Páně a nikoli muzeum. Poté nás pozval, abychom se  po vstupu pomodlili. A když nikdo před oltářem nepoklekl, rozhodl se vykopat již notně zrezivělý meč víry pravé. Začal nám kázat o tom, co vše nám přeje. Přál nám poznat Boží milost, poznat pravého svatého Mikuláše, poznat pravého Jana Pavla II. a stát se katolíky („Přeji paňstvu by se stali katolíky!“). Chudák si myslel, že jsme protestanti. Říkal nám totiž, že je třeba se modlit i v katolických chrámech. A pak nás vyzval ke společné modlitbě, k otčenáši. Dokonce nám povolil modlit se česky.

Cluny s námi v kostele nebyl. Seděl v autobuse. Na dotaz proč odvětil: „Protože mě to už nebaví!“ Asi si bude muset najít jinou modlu.

Druhou zastávkou byl mohutný hrad Ogrodzieniec. Přivítala nás opravdu velká zima. A také zajímavé skalní útvary. Pahorkatina rozkládající se kolem hradu se vtipně nazývá Jura. Její nejvyšší bod je na dohled od hradu, který si velikostí nezadá s Wawellem. Prý byl v minulosti i druhým Wawellem zván. Dnes je ovšem už jen stínem své slávy. Bohužel se jedná o zříceninu. Ovšem na nádvoří bylo plno malých stánků s obvyklými upomínkovými předměty a kládou. Hádejte, kdo v ní skončil. Pochopitelně že stejně jako na Střekově Radoš.

V podhradí se prodávaly i zkameněliny. Cluny si amonite nekoupil, koupil si raději jídlo.

Poslední atrakcí letošní exkurze byla Jasna Góra u Czenstochowé. Zde přechovávají nesvatější relikvii Polska, svatý obraz Matky Boží, který Polsko zachránil. Originální obraz sice spálili husité, ale kopie se ukázala jako přinejmenším stejně mocná. Tolik lidí – pielgrzimků – jsem dlouho neviděl. Vypadalo to jako prvomájový průvod blahé paměti. Pochopil jsem, kolik pravdy je na tom, že je Polsko země bohatá na lidské zdroje. Srocení bylo největší v chrámu a zejména v kapli s obrazem. Tam jsem zjistil, že je klášter skutečně zázračný. Uviděl jsem totiž sám sebe před sebou. Naštěstí to byl jen pielgrzimek ve stejné bundě...

Ovšem i po obvodové pevnostní zdi chodily zástupy farníků se svými faráři a modlili se u každého zastavení křížové cesty. Vyšli jsme i na věž, která skýtala krásný výhled na lidské mraveniště pod námi, stejně jako na hlavní čenstochovský bulvár zakončený komínem teplárny.

Jak jsme zjistili při odchodu, do kláštera se nesmí vstupovat bez kalhot nebo s roztrhanými. Také se nesmějí vnášet nadměrné náklady a používat mobilní telefony. Před vstupem do této polské svatyně je k dispozici polské rychlé občerstvení – zapiekanki i kebab. Bohužel se nedají jíst. Předpokládám, že jejich konzumace je jistou formou pokání.

A to je vše. Následovala už jen cesta domů. Opět zácpou, tentokráte čenstochovskou. Ovšem nemohu se nezmínit o polské specialitě, kterou Standa překřtil na WC byznys. Platí se totiž téměř všude, následuje přehled:

Zveřejněno / aktualizováno: 18. 11. 2022