Český ráj 2006

(27. – 30. září 2006)

Itinerář

• středa 27. září 2006
  • Doudleby (zámek)
  • Hrádek u Nechanic (zámek)
  • Jičín
• čtvrtek 28. září 2006
  • Trosky (hrad)
  • Hrubá Skála (zámek)
  • CHKO Hruboskalsko
  • Valdštejn (hrad a zámek)
  • Trutnov
  • Mnichovo Hradiště (Valdštejnova hrobka, pivovar)
• pátek 29. září 2006
  • Kost (hrad)
  • Humprecht (zámek)
  • Sobotka
  • Staré Hrady (zámek)
  • Dětenice (pivovar, středověká krčma)
• sobota 30. září 2006
  • Pecka (hrad)
  • Svitavy
    
    

Plky Pavla Palaty

Ve středu 27.září jsme vyrazili velice organizovaně na další pokračování ze seriálu exkurzí katedry historie. Tentokráte pod názvem Český ráj 2006. A výlet měl být pravým rájem.

O půl šesté ráno jsem dorazil na sraziště a poněkud mě překvapilo, že se v některých místnostech OU svítí. Potkal jsem také Honzu, kterak marně pátrá po denním tisku. Počet exkurzentů stoupal, až dosáhl požadovaného čísla bez Radoše. Ten se nechal telefonicky probudit, ale místo toho, aby vstal, tak v polospánku telefon pouze zvedl a spal dál. Naštěstí jej probudil budík. Ale i tak byl jeho příchod poznamenán skvělou pantomimou (proč není přes sklo slyšet), ve které Richard významně poťukával na hodinky a Radoš se stával menším a ještě menším, až nakonec konečně uložil batoh v zavazadlovém prostoru.

Cestou jsme zastavili na nucenou pauzu v Moravské Třebové. Nedlouho poté, co jsme opět vyrazili, pak kolega ze zadních řad začal halekat: „Hej ty, rusovlásko, dáš si panáka?“ a „Mně se chce, opravdu moc!!!“. Řidič mezitím hrál svou oblíbenou hru: „Hoďte si Standou“.

První zastávkou byly Doudleby. Soukromý zámeček s pěkným atriem předznamenal příjemný průběh letošní exkurze, jejíž náplní byly zejména hrady a zámky. Nicméně průvodkyně měla velice český přízvuk a poněkud strašnou dikci, což jsme neopomněli s Evou komentovat. Slečna byla pohříchu asi metr za námi. Navzdory tomu, co slyšela, pokračovala v dalším výkladu stejným tempem: „Spartacký král Meneleáos...“. Sbírka parůžků patřící celému rodu však stála za pohled. Také jsme se dozvěděli, že v Doudlebech není farář, ale pouze veřejnosti nepřístupná synagoga a na jedné fotografii byla vyobrazena paní hraběnka (současná majitelka) i se psy. Zámecký park byl zarostlý a kdosi v něm opravoval Škodu 120.

Hrádek u Nechanic byl naším dalším cílem. Krásný zámeček, u něhož se mi ale nelíbila jeho červená barva. Zato měl krásný park a poněkud hlubokou fontánku. Rozdělili jsme se do dvou skupin. Jelikož byl zámek majetkem Harrachů, vyděsil mě Cluny výkřikem: „Kardinál!“. Naštěstí nešlo o ducha, ale o podobiznu. Pan průvodce byl sdílný, ukázal nám kdeco, ale bohužel pouze v kratším okruhu.

Jičín byl určen pro večeři a rozchod. Viděli jsme tedy jičínskou bránu a malou pizzerii. Někteří z nás i poněkud větší restauraci. Aleš se zeptal číšníka, kdeže vlastně měl ten Rumcajs tu dílnu. Chlapec silně znejistěl a říkal: „Ale, to je snad smyšlená postava, ne?“. Rumcajsův krámek s dílnou ovšem nebyl otevřený a už vůbec nebyl na svém místě. Václav Čtvrtek asi měl ve zbývajících šesti dnech týdne slabší chvilky.

Ubytováni jsme byli v Bílém domě v obci Libuň. Nedivím se, že nám byl doporučen. Velice pěkné zázemí narušovala poněkud přehnaně kvalitní akustika, až jsem měl pocit, že stěny jsou z papíru. Výhled byl na fotbalové hřiště a součástí byla i společenská místnost se stolním tenisem, fotbálkem, kulečníkem a obručemi. Byla zde i hospoda, naštěstí dostatečně daleko od našeho pokoje G 3. Zajímalo by mě, kdo bydlel na pokoji G 7 a jestli tam bylo i Rusko.

Ráno druhého dne začal někde poblíž kokrhat kohout. Bylo to dost divné, tak pozdě po rozbřesku. Zanedlouho vyšla pravda najevo. Byl to Radošův budík. Radoš zamířil ke koupelně a byl velice překvapen: „Tady není umyvadlo! Cože, to malé? To není pisoár?!“. Cluny měl jiné starosti: „Chci do Staré Boleslavi, bude tam lebka!“. Nelíbila se mi mlha a podmračená obloha, ale řekl jsem si, že nebudu malovat Clunyho na plot, pokud to není bezpodmínečně nutné.

Čtvrtek měl i tak být nejnabitějším dnem exkurze. V plánu byly Trosky, Hrubá Skála, Valdštejn, Sychrov, možná Drábské Světničky, Mnichovo Hradiště a Klášter nad Jizerou.

Když jsme dorazili na Trosky, bylo okolí zahaleno mlžným oparem. Z Trosek byly vidět maximálně trosky vedlejší věže. Ale hrad je to krásný, přestože na něm řádil loupeživý rytíř Šofa. Při sestupu zpět k autobusu nás natáčel Radoš. Stěžoval si: „Tady je tma!“ a tak mu Bublina poradila, aby si sundal krytku, že uvidí podstatně lépe.

Zamířili jsme k Hrubé Skále. Na parkovišti Radoš úspěšně odstranil mobilní značku stop a umožnil tak řidiči jeho oblíbené couvání. Na Hrubé Skále byla k dispozici pouze věž, restaurace a hotel. Navštívil jsem pouze věž s nádherným výhledem na skalní město.

Dobrovolníci šli na Valdštejn pěšky. Aleš nevěřil, že ty pouhé tři kilometry budeme schopni dojít v časovém limitu a tak nás upozornil: „Uvidíme se zítra v Lublani!“, čímž se nám snažil naznačit, že kdo nedojde včas, pojede do Libuně po vlastní ose, nejlépe pěšky. Nedobrovolníci cestující autobusem taky měli o  zajímavé zážitky postaráno. Na medaili za obětování svého řidičského průkazu (pokud jej má) při zvyšování propustnosti autobusové dopravy by měl být navrhnut nejmenovaný kolega.

Cesta na Valdštejn byla lemována krásnými vyhlídkami na skály. Na jedné z nich byla i tříčlenná rodinka s malou dceruškou. Ta stála před tabulí, na které byly vyobrazeny různé druhy opeřenců a říkala mamince: „Tohle je sova, tohle vrabec a tohle ptáček...“ Byl to výr, krkavec a kavka.

Na Valdštejně na nás čekala mnohá překvapení. Extatický Mácha v kapličce. Obraz je jeho jedinou dochovanou podobou, o které jeho současníci tvrdili, že se mu vůbec nepodobá. A také zde byl kastelán. Ten informoval posluchače o tom, že Valdštejn (Albrecht Eusebius) se narodil v tvrzi o rozměrech dva plus jedna. Takže se nemůžeme divit, že byl tak ctižádostivý. Taky další majitel se snažil, zastřešil hrad a umřel. Kastelán si potom ještě postěžoval, že sehnat vybavení interiérů není nijak jednoduché. Například stoličky jsou ze zrušené Litvínovské vinárny a jeden návštěvník je poznal.

V další místnosti byla umístěna výstava dětských kreseb. Opět jsme zde narazili na holčičku ze skalní vyhlídky. Oznámila nám, že je tam sama a že tam bude i přes noc. Přílišná pozornost skupiny dospěláků jí ale evidentně nedělala dobře, a tak utekla ven schovat se u maminky.

V hradní kapli se mi hádavá slečna Jana marně pokusila zabránit, abych obtěžoval jiné slečny, než ji samotnou.

Jinak se Valdštejn (hrad) dělí na dvě části. Na zříceninu a nezříceninu. Dle mého názoru je zřícenina lepší. Z hradu jsme museli sejít do podhradí k autobusu, opět nás natáčel Radoš a Evě spadl přímo do kelímku se sodovkou list. Asi vítr...

Z Valdštejna jsme pak zamířili dle plánu na Sychrov. Jenže ouha. Náš autobus nechtěl dále, než do Turnova. Řidič Jarda nám oznámil, že bude muset zajet do ČSAD, kde mu řemenici opraví. O slovo se přihlásil Karel. „Tak ať nás zaveze na Sychrov, a pak ať si zajede do čéesádéčka!“. „To víš, že jo, Karle!“, odpověděl mu Tom. Ale za chvíli už to nebylo tak veselé. Zejména potom, co jsme zjistili, že v ČSAD Turnov nám autobus neopraví na počkání. Byl státní svátek a všichni se šli pomodlit k svatému Václavovi. Cluny se ovšem za náš autobus modlil málo, a proto se nám pokazil.

Trutnov se ovšem ukázal jako poměrně milá zastávka. Špagety mi chutnaly a novogotický kostel vypadal starší, než gotický (ten byl pochopitelně barokizován). Naštěstí se bus přece jen podařilo opravit a mohli jsme se vydat do Mnichova Hradiště.

V Hradišti jsme si prohlédli kostel (zvenku) a na hřbitůvku za ním jsem zjistil, že válka s Pruskem v roce 1866 byla prohrána 1:3 (poměr padlých vojáků na hřbitově). Valdštejnova hrobka i zámek už taky měly po zavírací době. Jen v parku byla tma a šílený motorkář, který tam trénoval jízdu do vrchu mezi stromy, které dozajista neviděl. Zato zámek byl vidět skvěle. Ještě jsme s Evou udělali kolečko kolem náměstí a pak už jsme zamířili na Libuň...

Hospoda v Bílém domě byla zavřená, a tak se část exkurze vydala do jiné. Tam se svěřil Karel: „Slyšel jsem, že se prý na exkurzi strašně chlastá!“. Na to mu Aleš opáčil: „Nebuďte negativistický!“. Potom Karel ještě poznamenal, že by rád viděl památku, která vypadá zvenku dobře. Holky se nabídly, ať se podívá na ně...

Radošův telefon udělal opět kykyryký a pátek byl tady. Cluny špatně pochopil slib čistoty a právě se opět sprchoval. Na snídani byla i kobliha a na programu perla mezi českými hrady – Kost. Věž ve tvaru čtyřbokého lichoběžníku, masivní opevnění, prostě jedním slovem krása. Jenže k dokonalosti chyběl průvodce. Nějaký takový, který by nás nezavedl do mučírny, která na hradě nikdy nebyla. A netrpěl nadšením pro údolí Plakánek, kde podle pověsti nešťastná svobodná matka zahrabala své novorozeně a reálně tam slzeli uhlíři nad svými milíři. Pocítil jsem trochu zklamání. Navíc jsem se od Bubliny dozvěděl, že průvodce trhající lístky měl studené ruce... Na druhé straně ovšem byl v mučírně ceník. Bylo v něm napsáno, kolik které mučeníčko stojí. A hlavně, že upalování čarodějnic bylo zrušeno z důvodu přechodného nedostatku dřeva.

Z Kosti v údolí jsme zamířili na Humprecht na kopci. Tento zámeček ve stylu italských byl nejdelší akcí exkurze. Jeho skutečnou raritou je půlměsíc na střeše. Byl tam umístěn místo kříže, který nemá na světských stavbách co dělat... Na zámku jsme si prohlédli snad každý pokoj, dozvěděli se vše o každém obrazu a nepodařilo se nám díky bezpečnostnímu zařízení ukořistit ani jeden talíř. Zato si Karel sedl do křesla.

Už při kupování vstupenek se naštvala Červený vlas: „Nacpali se před nás, že prý si můžou koupit lístky mimo skupinu! Kráva jedna blbá, česká!“. Pak nás potěšila paní průvodkyně: „Doufám, že se máte hodně rádi. My tady máme malé prostory a vás je tady tolik.“ Po dokončení okruhu v přízemí nás varovala, že se na schodišti setkáme s loveckými psy. Naštěstí se jednalo jen o kresby.

Na Humprechtu jsme se také hromadně vyfotili. Těsně potom, co jsme tak učinili, rozhrnulo se křoví vlevo vedle zábradlí a vynořil se Karel.

V Sobotce, což je velmi dlouhá obec, následoval oběd. Odjezd měl být původně o půl třetí. Ale Aleš věštil v hospodě ze zlomeného párátka a zjistil, že o půl třetí nepojedeme. Zatímco jsme v poklidu obědvali, Adam s Karlem mlsně nakukovali do restaurace přes špinavé okno. Po cestě ze Sobotky na Staré Hrady jsme projížděli i malebnou vesnicí s názvem Kozodírky.

Další zastávkou byly Staré Hrady. Nečekaně jsem stoupl v ceně, neboť jsem Lucce, Janě a Hance zapůjčil pilník na nehty. Staré Hrady se  využívají jako depozit Památníku národního písemnictví. Návštěvu jsme museli zkrátit, neb nás tlačil čas. Přesto se nám podařilo setkat se s pracovnou jakéhosi Emila Frídy, který se poměrně často a úspěšně vydával za Jaroslava Vrchlického. Mohu jen říct, že jsem sto odrecitovat část jeho Jarní romance a jeho překlad Tří mušketýrů způsobil, že jsem zvládl přechodníky. V jeho knihovně mě ovšem překvapil Průvodce po Moravské Ostravě (u okna vlevo nahoře). Opozdilce popoháněl Aleš: „Jedeme na lokalitu, kde budete mít hromadu záchodů!“.

Zlatým hřebem dne byly Dětenice. Zámek, park, pivovar a středověká krčma. A v zámecké zahradě jsme našli další super věc – červené Ferrari. V životní velikosti a s řazením na volantu.

Ovšem pivovar, to bylo něco. Rozsáhlé podkroví plné různého harampádí, barevných figurín a zejména návštěvníků, díky kterým se nedalo ani hnout. Tlouštík zapadající skvěle mezi figuríny byl živý. Na tričku měl napsáno „Jsem tlustej, protože nejsem línej se nažrat!“. Další návštěvnice měla maskáče a lodičky. A průvodkyně ... Rázovitá dívka s rázovitou mluvou. Už předzvěst jejího výkladu v podobě stylového výkřiku: „Táhněte nahoru, holoto!“, stála za to. Pak se rozjela naplno. Každého oslovovala holoto, sedláku, selko a pronášela pravá středověká moudra o loupeživých rytířích pálících vsi a napájejících ctnostné panny pivním nápojem lásky. Další majitel by prý dokázal pivovar za jeden den prohrát na burze. Figurínu krvácejícího řemeslníka komentovala slovy: „Co čumíte, sedláci, plyne ponaučení, že se nemá v práci chlastat!“. Dále se ptala, na co je podivný rotační stroj: „Co mlčíte, tlemíte a nic neřeknete?“. To už ovšem nevydrželo malé dítě a řeklo své mamince „Teta je zlá, že jo?“. Průvodkyně ukončila svou show slovy: „Jestli se chcete nažrat a nachlastat, děte do naší středověký krčmy, dneska se vám to nepovede!“. Nám se to ovšem povedlo...

Přemístili jsme se do středověké krčmy. Chovali se tam stejně jako před tím průvodkyně, ale byli překvapeni tím, že jsme jim to vraceli. Aleš říkal každému pohůnkovi „Chujoplete“ a Bublině „Tlamo“. Samotná středověká krčma byla asi desetkrát větší, než její dobová předloha a měla i toalety podle norem EU.

Naši objednávku dvakrát pivo, colu a tonik komentoval pohůnek, který nápoje přinesl: „Chlast, černá močka a hořká voda...“. Také bylo možno si objednat jídlo. Středověký žrádelník měl motto „Ať tě osloví sedláku, či selko, loupežníku nebo holoto, není to proto, že by tě chtěli urážet, ale středověk není současnost“. Přesto žrádelník obsahoval i oddíl pro „Nenapravitelné kytkožrouty“. Ke stolu nám donesli i nádobu s vodou na pazoury s anachronickými tiťafami (žirafami).

Přisadila si i Červený vlas, která prohlásila: „Zítra musíme být ve dvě hodiny ve Svitavách, protože mi jede vlak!“.

Posledním překvapením Dětenic byla i „rychlopizzerie“, kde byla zakoupená pizza na cestu do pěti minut hotová. A pak jsme naposledy zamířili k Libuni.

Předpokládal jsem, že páteční večer bude delší, ale že budu ještě o půl třetí hrát pingpong jsem nečekal. V jednu hodinu nás totiž vyhodili z hospody a někdo dostal spásný nápad nechat si natočit tři piva a jít do společenské místnosti. Honza počet zaokrouhlil na osm, takže jsme ještě vydrželi.

Sobota byla posledním dnem exkurze. Snídani tentokrát zpestřoval koláč (můj byl makový, ale podařilo se mi ho vyměnit za ořechový). „Standa je příkladem chtíče stále vedoucím být“, prohlásila Petra, když pozorovala Standův boj o kontrolu nad klíči od pokoje. Evidentně nevěděla, že si Standa minulý večer musel vynutit vstup do pokoje oddaným zpěvem písně „Prší, prší...“ coby heslem.

Také jsem musel konstatovat, že zatímco v muslimském světě může mít pravověrný věřící tolik žen, kolik uživí, tak u nás mohou mít ženy tolik Tomů, kolik uživí ony. Jana, Hanka a Lucka mají pouze jednoho Toma.

Rozloučili jsme se s Libuní a zamířili na Pecku. Po cestě jsme viděli místo, které by se dalo nazvat „Svět sádrových trpaslíků“. Bylo jich tam skutečně nepočítaně.

Zdejší průvodkyně byla velice milá a uvítala nás slovy: „Přijeli jste pozdě a ještě se couráte...“. Ještě před tím jsme zaznamenali na cestičce k hradu poněkud ojedinělé značky „Zákaz vjezdu vozíčkářů“ a „Zákaz vnášení berlí“. V kombinací s průvodkyní jsem pochopil, že by to případní invalidé asi těžko rozcházeli.

Hrad samotný byl sídlem Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a v podhradí se vesele proháněli fotbalisté v barvách klubu SK Harant Pecka. Paní průvodkyně nás informovala, že se jim v expozici úlů usadil náhodou kolem letící včelí roj. Odstranili jej až hasiči ve spolupráci se včelaři. Byla zde i velice zajímavá studna. Červený vlas prohlásil: „Tady je voda! Ale v brožuře psali, že tam žádná voda není!“. Společně s Honzou jsme provedli průzkum, zda tam je, či není. Při prvním pokusu se ozvalo žbluňk, při druhém se neozvalo nic – studna neměla dno a při třetím se ozval náraz kamene na kameny. Můžeme tedy odpovědně prohlásit, že voda tam možná určitě je, nebo není.

S hradem byl očividně nespokojen Zdenek, který konstatoval: „Jedeme padesát kilometrů jenom proto, abychom viděli posranou Pecku!“.

Z Pecky jsme zamířili do Svitav. Za volantem stále seděl klon normálního řidiče – Jarda s posílenou touhou couvat opravdu kdykoliv a kdekoliv. Chtěl jsem se po minulé noci trochu prospat a tak jsem si sklopil sedadlo. Bublina protestovala: „Zmenšil jsi mi životní prostor!“. „Tak se roztáhni na východ!“, kontroval Honza.

Radoš i ve Svitavách dokazoval, že sekne s prací v archivu a bude nadále pracovat jako závozník v autobusu. Po zaparkování nám byly, krom oběda, prezentovány i dva kostely. Při cestě z prvního do druhého se kolem nás prohnal šílený cyklista na předpotopním kole – ejhle, kostelník.

Z návštěvy Svojanova sešlo. Bohužel jsme měli zpoždění a na hradě již probíhala privátní akce. Karel to označil za neseriózní jednání.

Nabrali jsme tedy kurs Ostrava a po několika hodinách skončili tam, kde jsme začali. Před budovou E Ostravské univerzity. Věřím, že pro každého z nás (až na dvě výjimky) byla exkurze příjemným zážitkem. A nezbývá mi, než říci to, co říkám každý rok: „Za rok nashledanou!“.

Zveřejněno / aktualizováno: 18. 11. 2022