Co mi Brusel dal i vzal

Michaela Šrámková, studentka KGE

Jen tak náhodou jsem měla možnost strávit nějakou dobu v Evropském parlamentu v Bruselu. Dobře, nebylo to úplně náhodou - umožnila mi to katedra germanistiky společně s europoslancem RNDr. Pavlem Pocem. Šest týdnů strávených v hlavním městě Evropy mi toho hodně dalo. Rozšířilo mé obzory, zdokonalilo mé jazykové znalosti, přispělo k mému osamostatnění,… Opravdu mi přineslo všechny tyto profláknuté klišé, které jsou ale nenahraditelnými dary pro člověka.

Chtěla bych ale začít tím, co mi Brusel a jeho evropská záře vzali. Dle mého názoru je totiž vždy lepší začít tím negativním nebo tím, co nám ne vždy přináší radost nebo zábavu, ale je v životě nepostradatelné stejně jako to pozitivní a zábavné.

Tak za prvé - jako pára nad hrncem se rozplynula má představa o vyšperkovaném evropském velkoměstě. Brusel je sice sídlem nejdůležitějších evropských institucí, je ale také velkým skladištěm. Možná trochu přeháním, ale na mě tak ulice Bruselu opravdu působí. Bílé, žluté a modré pytle s odpadky se válí před domy, a je úplně jedno, jestli se zrovna kocháte památkami v centru města nebo nasáváte atmosféru zapadlých částí belgické metropole. Všude odpadky. I když v těch zapadlých oblastech je jich věru o něco více, dokonce se už neválejí v pytlích, ale jen tak, bez obalu. Při mém tradičním, téměř každodenním, návratu z parlamentu mě pokaždé překvapovala ulice se spoustou afrických a jiných exotických obchodů, jen asi 15 minut vzdálená od evropských institucí. Běžně v ní byly k vidění povalující se kusy ovoce, zbytky jídla, plechovky, obaly od všeho možného a podobné předměty. Asi v půlce mého pobytu jsem na ulici narazila na starou sedačku, kterou jsem na stejném místě potkávala skoro až do konce. Největší překvapení ale přišlo pár dnů před mým odjezdem domů - někdo si před dveře odložil toaletu. Asi bych měla poskytnout objasnění této nečisté bruselské záležitosti, abyste si nemysleli, že v Bruselu jsou všichni bordeláři. Před žádným z domů totiž nenajdete popelnici nebo kontejner. Dva dny v týdnu odváží popeláři pytle s odpadky. Jenomže dva dny v týdnu jsou málo a co s odpadky, které se nahromadí mezi těmito dny? Šup s nimi na ulici kdykoliv, v noci, ráno, jakýkoliv den.

Teď už dost s odpadky, ale vrátila bych se k toaletám. A totiž k veřejným. Jsem si vědoma toho, že v této ziskuchtivé době se vydělává na všem, a to i na použití toalety. Ale v tak velkém měřítku? Abych musela platit, když se mi zachce při nakupování ve velkém nákupním centru, to mě docela udivilo. Ale když musíš, tak musíš. A zaplatíš. Nebo v případě, že jsi muž, nezaplatíš, a ulevíš si do doslova veřejného pisoáru. Ten vypadá asi tak jako převlékárna na koupališti.

No a do třetice nesmím zapomenout na desítky žebrajících matek s dětmi nebo bez nich. Jsem člověk soucitný a důvěřivý, ale v Bruselu jsem se naučila procházet kolem těchto lidí bez mrknutí oka. Kdybych měla každému z těch desítek hodit nějakou tu minci do klobouku, tak můžu za chvíli sedět vedle nich. Kdyby oni ty peníze ale opravdu tak moc potřebovali… Když pečlivě prohledáte internet, můžete se dopídit k informaci, že většina z žebrajících matek je každé ráno dovezena na místo pracoviště nablýskaným fárem.

Tak trochu jako třešnička na dortu zbývá poslední věc, kterou mi Brusel vzal. Vzal mi šest týdnů školy, několik hodin překládání a tlumočení, literatury a tak. Ale myslím, že tato ztráta se dá lehce zalepit tím, co mi Brusel dal. Moci se pohybovat po Evropském parlamentu a jiných budovách EU, už to je skvělý pocit. Pozorujete ten ruch kolem sebe a cítíte se opravdu jako někde, kde vlastně neexistuje nic jiného, než Evropská Unie.

Nečekala bych, že pracovní týden v Evropském parlamentu je tak pestrý. Někdy jsem si ani neuměla vybrat, na kterou konferenci se podívám. Chcete se dozvědět něco o médiích, stravování, hospodářské krizi? Vašim přáním se meze nekladou. Nemluvě o téměř každodenních vernisážích, kavárnách, kantýnách, obchůdcích nebo kadeřnictví.

Aby to ale nevypadalo, že jsem se jen procházela po chodbách Evropského parlamentu! Na vlastní oči jsem mnohokrát viděla tlumočení v praxi, a to byl pro mě nezapomenutelný zážitek. Konferenční místnost cca. pro 500 lidí, obrovská, kterou lemuje okolo 30 tlumočnických kabin. Někdy jsou obsazené skoro všechny, někdy jen pár, pokaždé ale v každé z nich sedí alespoň dva tlumočníci, někdy ale i čtyři. Když pak posloucháte názory europoslanců nebo komisařů a přestane vás to bavit, přepínáte si do sluchátek všemožné řeči, do kterých je konference tlumočena a dobře se přitom pobavíte. Přínosná pro mě byla také schůzka s vedoucí české tlumočnické skupiny Evropského Parlamentu, která mě obdařila mnohými radami, zajímavostmi a také životními moudry. Utvrdila mě v tom, že pracovat v evropských institucích je vrchol kariéry tlumočníka.

Co se mé „práce“ týče, spočívala především v psaní studie na téma, které jsem si sama vybrala, a milí asistenti pana europoslance mi s ním pomohli. Ani na překlad jsem úplně nezanevřela. Několik překladů, právě pro asistenty k ulehčení jejich práce, mě udrželo takříkajíc v kondici, a snad až se po pár měsících vrátím do školy, budu ještě pořád schopná mluvit německy a taky něco slušně přeložit.

Opusťme budovy Evropského parlamentu a vydejme se na exkurzi do města čokolády, vaflí a piva. Belgické pivo je dle mého gusta a to já žádný pivař nejsem! Ale při návštěvě proslulé, a mezi turisty velmi oblíbené hospůdky Delirium, si to své pivo zaručeně vybere každý. Kdo by si taky nevybral z více než 2000 druhů piva? A na sladkosti, to mě užije. Vafle jsem si zamilovala a doma je budu postrádat. Musím si koupit vaflovač! A kdo nezkusil belgické hranolky, nebyl v Bruselu! Nemluvě o pralinkách. Vřele doporučuji udělat si metrem malý výlet do „čokoládové outletu“. Jedná se o obchod společnosti Neuhaus, kde si za výhodnou cenu můžete koupit kila čokolády.

Kromě různých pochutin mi Brusel nabídl také jiné krásy, totiž architektonické. Domečky nalepené na sebe a budova radnice, místní parky, katedrály - to je na Bruselu to krásné! Měla jsem to štěstí, že jsem Brusel navštívila zrovna v předvánočním období. Náměstí a uličky kolem něj jsou samy o sobě krásné, ale za tmy osvícené jsou stejně nejkrásnější! Každou půlhodinu začne celé náměstí blikat a hrát, dokonalá světelná show. Vánoční trhy, kterým kraluje obrovské ruské kolo a další malé kolotoče, jsou jiné, než je znám ze sousedních zemí, ale rovněž nádherné.

V Bruselu je hodně věcí, které stojí za to navštívit. K těm nejtypičtějším patří snad soška čůrajícího chlapečka Manneken Pis. Možná vás trochu udiví její velikost, spíš „maličkost“, ale na druhou stranu můžete být mile překvapeni originálními oblečky, šitými mladému muži přímo na míru. No a opomenuto by nemělo být ani známé Atomium, mnohokrát zvětšený model molekuly železa. Můžete si ho nazvat, jak chcete, jedna z mých nejmenovaných návštěv se mě třeba zeptala, jestli navštívíme tu věc s koulemi. A ano, navštívili jsme ji, a z nejvyšší koule se nám vyskytl výhled na všechny strany města i daleko za něj!

Zapomeňte teď na to, co jsem psala v první polovině tohoto textu. Každé místo má své šrámy, ale i díky nim se mi Brusel vryje do paměti. Jedno město, dva jazyky, nesčetně mnoho národností - to je Brusel. Nejkosmopolitnější město Evropy, které žije dnem i nocí. Budou mi chybět procházky jeho ulicemi, bude mi chybět parlament a  určitě se aspoň jednou v noci probudím a dostanu chuť na pravou belgickou vafli. Ale jak říká staré známé pořekadlo: všude dobře, doma nejlíp.

Co mi Brusel dal i vzalCo mi Brusel dal i vzalCo mi Brusel dal i vzalCo mi Brusel dal i vzalCo mi Brusel dal i vzal