Co přináší a bere doba covidová?

Vážené a milé kolegyně, vážení a milí kolegové, milé studentky, studenti, přátelé.

Několik minut po půlnoci v tišině noci, ve které se pomalu ale jistě z minuty na minutu rodí nový den, mi přišlo na mysl, abych vás alespoň takto na dálku, pozdravil z karantény, do které jsem se dostal. Za několik okamžiků se na všech internetových portálech opět vymění čísla dokládající pandemii a Česká republika se probudí do druhého nouzového stavu v tomto roce. Zprávy, které se týkají covidu 19 záhy definitivně překryjí jiné informace včetně informací o výsledcích krajských voleb. Zprávy o covidu 19 se staly nedílnou součástí naší každodennosti, a i když je mnohdy vědomě ignorujeme, stávají se nutně, vzhledem k masivnímu rozměru informační intoxikace, součástí našeho podvědomí, na němž ulpívá a ovlivňuje tak naše celkové mentální nastavení.

Nepřísluší mi soudit závažnost virového onemocnění, od toho tu jsou jiní, je však zjevné, že už do této chvíle napáchalo nedozírné sekundární škody v rámci celé řady oblastí společenského života. Jako by fascinace covidem vedla k zapomínání na celé spektrum lidských činností a aktivit, které přitom utvářeli po tisíciletí lidskou kulturu. Komplexní zásah do ekonomické a hospodářské oblasti je nesporný, je okamžitě viditelný a ohrožuje poměrně křehkou stabilitu sociálního smíru v České republice. Jako humanitní vědec, pedagog, a nakonec i jako děkan Filozofické fakulty bych ale pro tuto chvíli chtěl upozornit na zásah do aktivit uměleckých, ale především vzdělávacích. Právě toto jsou aktivity, které, podle mého názoru, činí člověka člověkem v prvé řadě. Jedná se o zásah, kterému čelí všechna patra našeho vzdělávacího systému. Je bezprecedentní a myslím si, že nejsem jediný, kdo vnímá, že pokud by se situace měla protáhnout do příštího roku, pak si zakládáme na zásadní problém do budoucna. Problém, spočívající v kritickém a kvalitativním skoku ve vzdělávání celé jedné generace.

Víme, jakým způsobem funguje distanční výuka. Sice funguje, ale ze života univerzity, fakulty se v rámci distanční výuky vytrácí jeden ze zásadních momentů, který dosud posouval vývoj lidské kultury, lidského poznání. Vytlačuje okamžik nahodilého spontánního setkávání, které stojí mnohdy na počátku skoku poznání. Jeden můj kamarád – vědec, který se pohybuje v oblasti exaktních věd, mi jednou vyprávěl celou řadu příběhů a mezi nimi i takový názor, že vlastně k největším skokům v poznání může dojít ve chvíli, kdy se jaderný fyzik setká u kávovaru s filosofem. Proč? Protože jaderného fyzika nenapadne ptát se na celou řadu otázek, stejně tak jako filosofa nenapadne ptát se na celou řadu otázek. Teprve z tohoto setkání, může dojít k té nutkavé zvídavosti, k novému pohledu na věc. Situace, v níž se v tuto chvíli nachází vysoké školství je na míle vzdálená takovému setkávání, k takovýmto příležitostem.

Mluvil-li jsem o zapomínání. Chtěl jsem připomenout, že 5. 10. není jen dnem, kdy začal platit nouzový stav, ale je ton den, kdy bychom si měli připomenout výročí nedožitých 84. narozenin Václava Havla. Nechci nikomu křivdit, ale nevím, koho to  vlastně v dnešní době napadne. Připomenutí Havlovy osobnosti a myšlenek v době, kterou prožíváme, může být velice poučné. Například takto popsal své sny v roce 2009. „Možná se ptáte, o jaké republice sním? Odpovídám o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk bude poslouží ji. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů – lidských, ekonomických, ekologických, sociálních a politických.“

Všechny tyto problémy nám zůstaly a jádrem Havlova krátkého zamyšlení, podle mého názoru nejsou ta vzletná přídavná jména svobodné, demokratické. Jádrem je důraz na vzdělaného člověka. Vzdělaný člověk je klíčem k řešení problémů, a právě vzdělání j ako celek považuji v dnešní době za jeden z ohrožených druhů. Dějiny dávné ale i současné nás učí, že bez vzdělaných přemýšlejících, světu otevřených, a především aktivních lidí jakýkoli státní systém nutně sklouzává do stádia autoritářských zřízení, v případě parlamentní demokracie potom do stadia totalitní byrokracie.

Byl to opět Havel, který poměrně pregnantně pojmenoval situaci, v níž se společnost ocitla v jednom z nejzrůdnějších autoritářských systémů, který vůbec 20. století znalo, a to ne počtem obětí, ale mírou křivení charakterů. Míním tím normalizaci po roce 1968 respektive 69. Havel ji charakterizoval v roce 1978 ve své slavné Moci bezmocných: „Na rozdíl od klasické diktatury, v níž se mocenská vůle realizuje v daleko větší míře přímo a neregulovaně, diktatura, jež nemá důvod se s tímto svým založením tajit a výkon moci skrývat, která se tudíž nemusí nějakým právním řádem příliš zatěžovat, je post totalitní systém a je přímo posedlá potřebou spoutat všechno řádem. Život je v něm skrz naskrz protkán sítí předpisů, vyhlášek, směrnic, norem, nařízení a pravidel. Ne nadarmo se o něm hovoří jako o systému byrokratickém. Velká část těchto norem je bezprostředním nástrojem oné komplexní manipulace života, která je post totalitnímu systému vlastní. Člověk je tu přece jen nepatrným šroubkem jakéhosi gigantického soustrojí, jeho význam je omezen na jeho funkci v tomto soustrojí. Zaměstnání, bydlení, pohyb společenské a kulturní projevy, všechno musí být co nejpevněji sešněrováno, stanoveno a kontrolováno. Každá výchylka z předepsaného chodu života je nazírána jako chyba, libovůle a anarchie.“ K tomu ještě z jiného místa. „Mezi intencemi post totalitního systému a intencemi života zeje propast, zatímco život směřuje k pluralitě, pestrobarevnosti k nezávislé sebe konstrukci a sebe organizaci, prostě k naplnění své svobody, posttotalitní systém vyžaduje naopak monolitičnost, uniformitu a disciplínu.“ Prostě klid na práci. Zdá se mi to povědomé, ale jako historik vím, že nelze srovnávat vše se vším a planá analogie je cestou do pekel.

Přesto nám všem přeji abychom se z této covidové nivelizační doby neprobudili do systému, který charakterizoval již v roce 1978 Václav Havel jako systém post totalitní. Chtělo by se říci Bůh nám pomáhej, ale jak známo, ten má na starosti mnohem podstatnější věci. Pomoci si musíme sami. Je to úkol intelektuálních elit, ať už těch, co jsou, nebo těch, co se rodí. Když už jsme u těch úkolů, víte, co bylo podle Havla hlavním úkolem nadcházející éry? Měla to být radikální obnova lidské odpovědnosti, naše svědomí musí, jak říkal, dohnat náš rozum, jinak jsme ztraceni. Tak doufám, že když se nám to nepodařilo za těch 31 let, tak se nám to třeba po covidu podaří. Přeji vám krásný den.

Text je přepisem videonahrávky, která je ke shlédnutí na youtube kanálu Ostravské univerzity.

Zveřejněno / aktualizováno: 14. 02. 2022